Původní název:
Socialist Realism in Central and Eastern European Literatures Under Stalin: Institutions, Dynamics, Discourses
Obsah knihy:
Tento svazek přináší články odborníků na literární dějiny středoevropských a východoevropských literatur. Zastřešujícím tématem je export socialistického realismu do Evropy po druhé světové válce, ale autoři se nezajímají ani tak o zdůraznění obecného, shora popsaného mechanismu tohoto projektu, jako spíše o zvláštnosti každého konkrétního národního a kulturního kontextu. Výzkum ukazuje, že v praxi nebylo zavádění sovětského kulturního modelu zcela hladkým procesem, jak bylo zamýšleno; spíše se vždy jednalo o průběžnou práci, která se často rodila na základě kompromisů s místními úřady, intelektuály a zájmovými skupinami. Odpovědné osoby se pohybovaly na nejistém terénu místních kulturních a politických sporů, v některých zemích se zmítaly mezi tradicí a inovací, v jiných mezi upřímným zájmem o nové pojetí umění a naprostým odmítáním přijmout nová pravidla. Paradoxně mezi všemi různými zkušenostmi se zaváděním, importem vnucováním socialistického realismu ve specifických národních kontextech je jedno společné: v každém případě šlo o reakci na místní podmínky, o proces práce s výzvou vepsat ustrnulou teorii do každodenní reality neznámé země, jazyka a kultury.
Obecný přístup, který autoři sdílejí, vychází z předpokladu vzájemného ovlivňování mezi různými silami zapojenými do procesu - ať už se jedná o "hostitelské kultury" a "centrum" (tj. sovětské úřady), tradiční skupiny a zastánce uměleckých inovací, podobná tvůrčí hnutí v různých zemích nebo politické soupeře a různé zájmové skupiny z literárního prostředí. Vzájemné vztahy mezi texty v tomto sborníku jsou však také dialogické: jsou vybrány s cílem vzájemně se doplňovat a často nabízejí různé pohledy na tutéž problematiku. Socialistickorealistickou epizodu v jugoslávském umění a literatuře tak lze považovat buď za krátkou epizodu, základ národního mýtu, nebo za kapitolu v probíhajícím soupeření mezi soupeřícími stranami při vytváření národního kánonu (Peruško, Norris, Ivič). Český případ lze chápat jako exemplární posílení tradičních předválečných cenzurních mechanismů nebo jako neobratný pokus o přizpůsobení se sovětské verzi nového kladného hrdiny (Janček, Schmarc). Role levicových intelektuálů vracejících se z exilu, jejich interakce se sovětskými představiteli, stejně jako zarámování těchto interakcí do národní kulturní debaty ve východním Německu a Maďarsku byly podobné i výrazně odlišné (Hartmann, Fehervary, Robinson, Skradol; Scheibner, Kalmr, Balzs).
I v případě věrného sovětského satelitu Bulharska lze instituce sovětského typu analyzovat různě, podle toho, zda se na ně díváme synchronně v době jejich zavedení, nebo diachronně, sledujíce jejich vývoj v čase (Volokitina, Doinov). Zároveň byly sovětské snahy směřující k vytvoření jednotné socialistické kulturní sféry poměrně všestranné a v žádném případě se neomezovaly na aktivity v konkrétních zemích (Zubok, Djagalov, Ponomarev). Konečně, pokud jde o zánik socialistického realismu jako celoevropského projektu, je pro posouzení skutečného významu daných událostí produktivní mít vedle obecnějšího, evropského obrazu také pohled na konkrétní zemi (Dobrenko, Gnther).
Texty jsou rozděleny do oddílů, které odrážejí organizační princip svazku: přehled se zaměřením na konkrétní případové studie a analýza odlišných zvláštností s důrazem na to, jaké vzorce vyjednávání a přizpůsobování se v tomto procesu vznikaly. Většina příspěvků se opírá o archivní zdroje, často dosud neprobádané, a všechny zasazují problematiku, jíž se zabývají, do širšího institucionálního, sociálního a kulturního kontextu.
