Původní název:
The Parting of the Gods: Paul and the Redefinition of Judaism
Obsah knihy:
V posledních letech stále více novozákonních badatelů zpochybňuje tradiční představy o apoštolu Pavlovi jako vůdci nového náboženského hnutí, které staví víru v Krista do opozice vůči židovské tradici. Místo toho zdůrazňují potřebu vykládat Pavla z hlediska judaismu jeho doby a považují ho za věrného Žida, který si hluboce vážil své židovské identity a dodržování Mojžíšova zákona neboli Tóry mezi židovskými věřícími v Krista považoval za dobrou věc. Přestože tato práce silně argumentuje ve prospěch této druhé interpretace Pavla, snaží se také hlouběji proniknout do jeho myšlení, aby podrobně prozkoumala body kontinuity a konvergence mezi Pavlem a judaismem (judaismy) jeho doby, jakož i názory, které ho odlišovaly od jeho židovských spoluobčanů, kteří nesdíleli jeho víru v Krista.
Hlavním z těchto přesvědčení bylo přesvědčení, že Boží identita a vůle se nyní mají definovat především na základě jeho vztahu k Ježíši, svému Synu, skrze něhož chtěl od počátku uskutečnit své záměry s Izraelem a světem. Toto přesvědčení však Pavla nepřivedlo k zavržení židovského dědictví, nýbrž ho vedlo k tomu, že své chápání judaismu a způsobu života předepsaného v Tóře nově definoval a přetvořil kolem Krista, čímž je naplnil novým významem, ačkoli si jich i nadále vážil a zastával je ze stejných důvodů jako dříve.
Podle Pavla nebylo účelem, pro který Bůh poslal svého Syna a vydal ho na smrt, aby odčinil hříchy nebo umožnil Bohu hříchy odpouštět, jak se později začalo tvrdit v křesťanském myšlení, ale spíše aby skrze něj založil nové společenství, v němž by Židé a Nežidé žili společně jako jeden celek ve společenství a solidaritě. Pavel sice očekával, že jeho židovští spoluobčané budou v rámci tohoto společenství, které nazval ekklē.
Sia, jeho přesvědčení, že ti nežidé, kteří žijí věrně jako součást stejného společenství, ale nepodřizují se plně Mojžíšovu zákonu, jsou v Božích očích stejně přijatelní a spravedliví, ho vedlo k tomu, že se postavil proti všem pokusům vnutit jim dodržování tohoto zákona. Takové pokusy naznačovaly, že členové společenství, kteří zákon dodržují, mají být považováni za spravedlivější nebo nějakým způsobem nadřazeni těm, kteří jej nedodržují, a hrozily tak zničit samotnou strukturu společenství, o jejichž vznik Pavel tak usiloval.
Pavlovo učení, že to byl spíše život z víry než dodržování skutků Zákona jako takového, který vedl k tomu, že lidé byli Bohem přijati za spravedlivé, by většina Židů považovala spíše za zcela v souladu s tradiční židovskou vírou, než že by bylo v rozporu s židovským myšlením. Za nové by považovali Pavlovo tvrzení, že víru v Boha Izraele je nyní třeba ztotožnit s vírou v Ježíše jako jeho Syna neboli "vírou v Krista" a že díky takové víře mohou být nežidé, kteří nedodržují zákon, pro Boha stejně přijatelní jako ti židé, kteří jej dodržují.
Pavlovo nové vymezení Boha a judaismu kolem Ježíše jako Božího Syna mohlo vést mnoho jeho židovských spoluobčanů k závěru, že hlásá Boha, který se liší od Boha, v něhož izraelský lid od nepaměti věřil, protože tento Bůh nikdy nepředpokládal, že by měl takového Syna, a už vůbec ne, že by ho chtěl povýšit po své pravici jako Pána všech poté, co ho vydal na smrt na kříži. Z pohledu Pavla a jeho souvěrců v Krista však byl Bůh Izraele a Bůh a Otec Ježíše Krista jeden a tentýž.
