Říše lidstva

Recenze čtenářů

Barnetova kniha „Impérium humanity“ nabízí komplexní analýzu vývoje humanitární pomoci v průběhu času, zkoumá její historický kontext a to, jak se posunula směrem k obchodnější struktuře ovlivněné politickými motivacemi. Zatímco někteří chválí její hloubku a kritické zarámování, jiní ji kritizují za přílišnou abstraktnost a nedostatek konkrétních příkladů.

Důkladná rešerše, vynikající historický přehled, kritický pohled na vývoj humanitární činnosti, vhodné pro studenty a profesionály v oboru, rozsáhlé odkazy pro další četbu.

Poněkud schematická a abstraktní, postrádá podrobná fakta a konkrétní historické události, některými vnímána jako příliš složitá a špatně napsaná, ignoruje evropskou perspektivu a její kvalita se podle různých čtenářů značně liší.

(na základě 11 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Empire of Humanity

Obsah knihy:

Říše lidskosti zkoumá pozoruhodný růst humanity od jejích skromných počátků na počátku 19. století až po její současnou významnou roli v celosvětovém životě. Na rozdíl od většiny současných pojednání o humanitární činnosti, která se soustřeďují na poslední dvě desetiletí, Michael Barnett propojuje minulost se současností a spojuje hnutí proti otroctví a misionářská hnutí devatenáctého století s dnešními mírovými misemi, intervence studené války v místech, jako je Biafra a Kambodža, s humanitárními operacemi po skončení studené války v oblastech, jako jsou Velká africká jezera a Balkán; a vznik Mezinárodního výboru Červeného kříže v roce 1863 se vznikem hlavních mezinárodních humanitárních organizací dvacátého století. Na základě rozsáhlé archivní práce, blízkých setkání s mnoha dnešními předními mezinárodními agenturami a rozhovorů s desítkami humanitárních pracovníků v terénu i v ústředí poskytuje Říše lidskosti historii, která je globální i intimní.

Říše lidskosti se vyhýbá romantismu i cynismu a zkoumá přetrvávající témata, trendy a především etické nejasnosti humanismu. Humanitarismus doufá, že změní svět, ale svět na něm zanechal své stopy. Humanitarismus prošel třemi odlišnými globálními epochami - imperiální, postkoloniální a liberální - z nichž každá utvářela to, co humanitarismus může dělat a čím je. Svět nevytvořil jeden humanismus, ale naopak jeho odrůdy. Barnett dále poznamenává, že svět humanity je rozdělen na tábor nouzový, který chce zachraňovat životy a nic jiného, a tábor alchymistický, který chce odstraňovat příčiny utrpení. Tyto tábory nabízejí odlišné vize toho, co je účelem a principy humanity, a podle toho také odlišně reagují na stejné globální výzvy a humanitární nouzové situace. Humanitarismus vytvořil metropoli globálních institucí péče, která se rovná globálnímu řízení lidstva. Toto humanitární vládnutí, jak poznamenává Barnett, je impériem humanity: vykonává moc nad těmi samými jedinci, které chce emancipovat.

Ačkoli mnozí používají humanismus jako symbol morálního pokroku, Barnett provokativně tvrdí, že humanismus dosáhl nejpůsobivějších úspěchů po okamžicích radikální nelidskosti, kdy "mezinárodní společenství" věří, že musí odčinit své hříchy a zmenšit propast mezi tím, co děláme, a tím, kým si myslíme, že jsme. Humanitarismus se netýká pouze potřeb jeho příjemců, ale také potřeb soucitných.