Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha nabízí cenné poznatky o prolínání traumatu a spirituality, zejména z pohledu tibetské kultury. Kombinuje rozsáhlý výzkum s přístupným vyprávěním a zpochybňuje konvenční západní rámce studia traumatu.
Klady:Kniha je dobře prozkoumána a poskytuje nový pohled na trauma a spiritualitu. Je přístupná a poutavá, obsahuje prvky vyprávění příběhů a zdůrazňuje skutečné vztahy v tibetské komunitě. Přispívá k hlubšímu pochopení traumatu, zejména v kulturních souvislostech.
Zápory:Některým čtenářům může přístup knihy připadat odmítavý k západním perspektivám nebo rámcům, protože se zaměřuje spíše na tibetské kulturní kontexty.
(na základě 2 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Spacious Minds: Trauma and Resilience in Tibetan Buddhism
Obsah knihy:
Spacious Minds tvrdí, že odolnost není pouhá absence utrpení. Výzkum Sary E.
Lewisové odhaluje, že ti, kteří se vyrovnávají s největší grácií, mohou skutečně zažívat hlubokou bolest a ztrátu. Při pohledu na tibetskou diasporu zpochybňuje pohledy, které přirovnávají odolnost k odolnosti fyzických materiálů a naznačují, že lidé by se měli "odrazit" od nepřízně osudu. V širším měřítku tato etnografie zpochybňuje tendenci používat trauma jako organizační princip všech studií konfliktů, kdy je utrpení chápáno jako individuální problém, jehož kořeny tkví v psychiatrickém onemocnění.
Kromě prostého vyjádření toho, jak se tibetské kategorie tísně liší od biomedicínských, ukazuje "Prostorná mysl", jak tibetský buddhismus vytváří nové možnosti chápání odolnosti. Sociální a náboženské prostředí zde nabádá ty, kteří byli vystaveni násilí, aby vnímali minulé události jako pomíjivé a iluzorní, přičemž hlášení, zpracování nebo zpracování minulých událostí pouze posiluje utrpení a může dokonce způsobit nemoc.
Odolnost je v Dharamsale chápána jako sems pa chen po, rozsáhlá a prostorná mysl, která se nefixuje na individuální problémy, ale spíše využívá utrpení jako příležitost k vytváření soucitu s ostatními v nekonečném cyklu samsáry. Pohled velké mysli pomáhá vnímat utrpení v životě jako něco běžného.
A přesto dochází k zajímavému paradoxu. Jak Lewis obratně ukazuje, Tibeťané v exilu se naučili, že kampaně za lidská práva jsou založeny na vytváření a šíření narativu o traumatu; tibetští aktivisté tak využívají cizí diskurz o traumatu nikoli k psychologickému léčení, ale jako politický prostředek a akt zprostředkování.
