Původní název:
Remarks on Impossibility, Incompleteness, Paraconsistency, Undecidability, Randomness, Computability, Paradox, and Uncertainty: in Chaitin, Wittgenste
Obsah knihy:
Běžně se má za to, že nemožnost, neúplnost, parakonzistence, nerozhodnutelnost, náhodnost, vypočitatelnost, paradox, neurčitost a hranice rozumu jsou odlišné vědecké fyzikální nebo matematické problémy, které mají jen málo nebo nic společného. Domnívám se, že jde z velké části o standardní filozofické problémy (tj. jazykové hry), které většinou vyřešil Wittgenstein před více než 80 lety. "To, co jsme v takovém případě 'v pokušení říci', samozřejmě není filosofie, ale je to její surovina. Tak například to, co má matematik sklon říci o objektivitě a realitě matematických faktů, není filozofií matematiky, ale něčím pro filozofické zpracování." Wittgenstein PI 234 "Filosofové mají neustále před očima metodu vědy a jsou neodolatelně pokoušeni klást otázky a odpovídat na ně způsobem, jakým to dělá věda.
Tato tendence je skutečným zdrojem metafyziky a vede filosofa do úplné temnoty." Wittgenstein Podávám stručné shrnutí některých hlavních poznatků dvou nejvýznamnějších studentů chování moderní doby, Ludwiga Wittgensteina a Johna Searla, o logické struktuře intencionality (mysli, jazyka, chování), přičemž vycházím z Wittgensteinova základního objevu - že všechny skutečně "filosofické" problémy jsou tytéž - záměry, jak používat jazyk v určitém kontextu, a proto jsou všechna řešení stejná - hledají, jak lze jazyk v daném kontextu používat tak, aby byly jasné jeho pravdivostní podmínky (Conditions of Satisfaction neboli COS). Základní problém spočívá v tom, že lze říci cokoli, ale nelze mít na mysli (uvést jasné COS pro) libovolný výrok a význam je možný pouze ve velmi specifickém kontextu. Rozebírám některé spisy několika významných komentátorů k těmto otázkám z wittgensteinovského hlediska v rámci moderní perspektivy dvou systémů myšlení (zpopularizované jako "rychlé myšlení, pomalé myšlení"), přičemž používám novou tabulku intencionality a nové pojmenování duálních systémů. Ukazuji, že se jedná o účinnou heuristiku pro popis skutečné povahy těchto domnělých vědeckých, fyzikálních či matematických problémů, k nimž je ve skutečnosti nejlépe přistupovat jako ke standardním filozofickým problémům způsobu používání jazyka (jazykové hry ve Wittgensteinově terminologii).
Domnívám se, že tabulka intencionality (racionality, mysli, myšlení, jazyka, osobnosti atd. ), která zde zaujímá přední místo, popisuje více či méně přesně nebo alespoň slouží jako heuristika toho, jak myslíme a jak se chováme, a zahrnuje tedy nejen filozofii a psychologii, ale i vše ostatní (historii, literaturu, matematiku, politiku atd. ). Všimněte si zejména, že intencionalita a racionalita, jak ji vnímám já (spolu se Searlem, Wittgensteinem a dalšími), zahrnuje jak vědomé deliberativní jazykové jednání Systému 2, tak nevědomé automatizované prelingvistické jednání či reflexy Systému 1.
