Potifarova žena: Vatikánské tajemství a sexuální zneužívání dětí

Recenze čtenářů

Kniha podrobně zkoumá reakci katolické církve na skandály spojené se sexuálním zneužíváním a poukazuje na spoluvinu a problémy s klerikalismem a tajnůstkářstvím uvnitř této instituce. Kniha je dobře zpracovaná a obsahuje rozsáhlou dokumentaci, ale je také kritizována za zjevné nepochopení katolické doktríny.

Kniha je dobře napsaná, důkladně prozkoumaná a obsahuje rozsáhlou dokumentaci a poznámky pod čarou, které podporují její tvrzení. Nabízí srozumitelné vysvětlení odborných termínů a právních postupů a zpřístupňuje složitou problematiku. Pro mnoho čtenářů byla šokující a otevřela jim oči, někteří ji považují za základní četbu pro pochopení krize sexuálního zneužívání duchovními.

Někteří čtenáři autorovi vytýkali, že nesprávně interpretuje aspekty katolické víry a kanonického práva, a naznačovali, že jeho pohled je zkreslený. Kromě toho se některým zdál obsah knihy obtížně čitelný nebo příliš děsivý. Diskutuje se o zobrazení některých církevních praktik, které podle některých čtenářů mohly být zkresleny.

(na základě 24 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Potiphar's Wife: The Vatican's Secret and Child Sexual Abuse

Obsah knihy:

anglické shrnutí: K utajování sexuálního zneužívání dětí katolickou církví docházelo za pontifikátu šesti papežů od roku 1922. Po 1500 let katolická církev akceptovala, že duchovní, kteří sexuálně zneužívali děti, si zaslouží zbavení kněžského stavu a následné uvěznění.

Řada papežských a koncilních dekretů z 12. století vyžadovala, aby byli takoví kněží zbaveni kněžství a poté předáni civilním úřadům k dalšímu potrestání. To vše se změnilo v roce 1922, kdy papež Pius XI.

vydal dekret Crimen Sollicitationis, který de facto vytvořil privilegium duchovních tím, že na všechny informace získané církevním kanonickým vyšetřováním uvalil tajemství Svatého oficia.

Pokud by se stát o těchto zločinech nedozvěděl, nedocházelo by k žádným státním soudním procesům a věc by mohla být považována za čistě kanonický zločin, který by byl řešen v tajnosti u církevních soudů. V dekretu pokračoval papež Pius XII.

Papež Jan XXIII. jej znovu vydal v roce 1962. Papež Pavel VI.

v roce 1974 rozšířil dosah papežského tajemství i na samotné obvinění. Papež Jan Pavel II. potvrdil uplatňování papežského tajemství v roce 2001 a Benedikt XVI.

jej v roce 2010 dokonce rozšířil na obvinění kněží ze sexuálního zneužívání dospělých osob s mentálním postižením. V roce 2010 papež Benedikt XVI.

udělil výjimku z papežského tajemství, aby bylo možné podávat zprávy na policii tam, kde to vyžadují místní občanské zákony, tedy jen tolik, aby se biskupové nedostali do vězení. Většina zemí na světě žádné takové zákony o ohlašování pro naprostou většinu stížností na sexuální zneužívání dětí nemá. Papežské tajemství, základní kámen utajování, pokračuje.

Dopad na životy dětí v důsledku uvalení církevního stupně utajení Přísně tajné na obvinění ze sexuálního zneužívání duchovními by nemusel být tak špatný, kdyby kanonické právo mělo slušný disciplinární systém pro propouštění těchto kněží.

Kodex kanonického práva z roku 1983 stanovil pětiletou promlčecí lhůtu, která prakticky zajistila, že nedojde ke kanonickým procesům. Vyžadoval, aby se biskupové pokusili tyto kněze napravit před tím, než je postaví před soud. Když byli kněží souzeni, mohli se hájit vatikánským "úlovkem 22", že by neměli být propuštěni, protože se nedokázali ovládat.

Církev tvrdí, že se to všechno změnilo. Změnilo se jen velmi málo. Pohrávala si s okraji papežského tajemství a disciplinárními kánony.

Církev se procházela po měsíci.