Potifarova žena: Vatikánské tajemství a sexuální zneužívání dětí

Recenze čtenářů

Kniha důkladně a fundovaně zkoumá, jak katolická církev řeší případy sexuálního zneužívání, a odhaluje historii utajování a institucionální ochrany pachatelů. Pojednává o důsledcích kanonického práva a jeho vlivu na reformu a předkládá silná tvrzení o spoluvině církve na krytí zneužívání. Přestože mnozí čtenáři považují dokumentaci a poznatky za přesvědčivé a šokující, někteří kritizují autorův výklad některých církevních praktik a přesvědčení.

⬤ Dobře napsaný a pečlivě prozkoumaný
⬤ rozsáhlá dokumentace s poznámkami pod čarou
⬤ přináší šokující odhalení
⬤ nabízí vhled do kanonického práva a duchovní kultury
⬤ přístupný laikům
⬤ důležitý pro pochopení zneužívání v církvi.

⬤ Někteří čtenáři považují autorovy interpretace církevních praktik za zkreslené nebo nedostatečně chápající katolickou víru
⬤ jeden recenzent měl problém se do obsahu začíst
⬤ mohl by být kvůli těžkému tématu zdrcující
⬤ nemusí se shodovat s pohledem praktikujících katolíků.

(na základě 24 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Potiphar's Wife: The Vatican's Secret and Child Sexual Abuse

Obsah knihy:

anglické shrnutí: K utajování sexuálního zneužívání dětí katolickou církví docházelo za pontifikátu šesti papežů od roku 1922. Po 1500 let katolická církev akceptovala, že duchovní, kteří sexuálně zneužívali děti, si zaslouží zbavení kněžského stavu a následné uvěznění.

Řada papežských a koncilních dekretů z 12. století vyžadovala, aby byli takoví kněží zbaveni kněžství a poté předáni civilním úřadům k dalšímu potrestání. To vše se změnilo v roce 1922, kdy papež Pius XI.

vydal dekret Crimen Sollicitationis, který de facto vytvořil privilegium duchovních tím, že na všechny informace získané církevním kanonickým vyšetřováním uvalil tajemství Svatého oficia.

Pokud by se stát o těchto zločinech nedozvěděl, nedocházelo by k žádným státním soudním procesům a věc by mohla být považována za čistě kanonický zločin, který by byl řešen v tajnosti u církevních soudů. V dekretu pokračoval papež Pius XII.

Papež Jan XXIII. jej znovu vydal v roce 1962. Papež Pavel VI.

v roce 1974 rozšířil dosah papežského tajemství i na samotné obvinění. Papež Jan Pavel II. potvrdil uplatňování papežského tajemství v roce 2001 a Benedikt XVI.

jej v roce 2010 dokonce rozšířil na obvinění kněží ze sexuálního zneužívání dospělých osob s mentálním postižením. V roce 2010 papež Benedikt XVI.

udělil výjimku z papežského tajemství, aby bylo možné podávat zprávy na policii tam, kde to vyžadují místní občanské zákony, tedy jen tolik, aby se biskupové nedostali do vězení. Většina zemí na světě žádné takové zákony o ohlašování pro naprostou většinu stížností na sexuální zneužívání dětí nemá. Papežské tajemství, základní kámen utajování, pokračuje.

Dopad na životy dětí v důsledku uvalení církevního stupně utajení Přísně tajné na obvinění ze sexuálního zneužívání duchovními by nemusel být tak špatný, kdyby kanonické právo mělo slušný disciplinární systém pro propouštění těchto kněží.

Kodex kanonického práva z roku 1983 stanovil pětiletou promlčecí lhůtu, která prakticky zajistila, že nedojde ke kanonickým procesům. Vyžadoval, aby se biskupové pokusili tyto kněze napravit před tím, než je postaví před soud. Když byli kněží souzeni, mohli se hájit vatikánským "úlovkem 22", že by neměli být propuštěni, protože se nedokázali ovládat.

Církev tvrdí, že se to všechno změnilo. Změnilo se jen velmi málo. Pohrávala si s okraji papežského tajemství a disciplinárními kánony.

Církev se procházela po měsíci.