Posthumánní buddhismus a digitální já: Produkce obytného prostoru

Původní název:

Posthuman Buddhism and the Digital Self: The Production of Dwellspace

Obsah knihy:

V knize Posthuman Buddhism and the Digital Self Les Roberts rozšiřuje svou dřívější práci o prostorové antropologii a zabývá se otázkami času, prostorovosti a fenomenologie sebe sama. Ve čtyřech hlavních kapitolách knihy, které sahají od dlouholetého zájmu Davida Bowieho o buddhismus přes pouliční fotografie Liverpoolu 80.

let až po ambientní zvukové krajiny filmu Blue Dereka Jarmana nebo pomalou kontemplativní kinematografii Tsai Ming-Lianga, Roberts pokládá základy konceptu "obytného prostoru" jako prostředku, s jehož pomocí lze odhalit proměnlivé prostorové, časové a zkušenostní modality každodenních mediálních krajin. Robertsův pohled na dwellspace, chápaný jako specifický postoj k času, vychází z pascalovské úvahy o "já/ne-já", v níž se spokojenost v prázdné místnosti střetává s požadavky mít obsah v prázdné místnosti. Na základě myšlenky posthumánního buddhismu Roberts uvádí do pohybu řadu vzájemně propojených směrů zkoumání, které podněcují k obnovení pozornosti k otázkám nudy, rozptýlení a snění a vyostřují psychosociální a tvůrčí možnosti prostředí, prostornosti a pomalosti.

Kniha tvrdí, že kolonizace "prázdného času" nepřetržitým digitálním kapitalismem jde ruku v ruce s růstem korporátního průmyslu všímavosti a s ním i s kooptací, komodifikací a digitalizací obytného prostoru. Posthumánní buddhismus je tedy zčásti zkoumáním dialektiky obytného prostoru, která se točí kolem tvůrčí sebepraxe zakořeněné v negaci a rozpuštění sebe sama, což je jeden ze základních kamenů buddhistické teorie a praxe.