Původní název:
Poetics of History: Rousseau and the Theater of Originary Mimesis
Obsah knihy:
Rousseauův odpor k divadlu je dobře znám: divadlo je pro něj typické: zdaleka neočišťuje vášně, ale pouze je vyostřuje a činí je pokryteckými. Je však možné, že Rousseauovy texty odhalují jiné pojetí divadelní imitace, původnější formu mimésis? Přes Heideggerovo odmítnutí Rousseaua ve třicátých letech 20.
století a v návaznosti na klasické čtení Jacquese Derridy a Jeana Starobinského Lacoue-Labarthe prosazuje hluboce filosofický význam Rousseaua jako myslitele, který, aniž by to jako takový formalizoval, založil dialektickou logiku, jež bude určovat budoucnost filosofie: originární teatralitu vyplývající z dialektiky mezi "přírodou" a jejími doplňky. Lacoue-Labarthe začíná četbou Rousseauova Pojednání o nerovnosti a ukazuje tuto dialektiku v náležitě filozofických termínech, přičemž neodhaluje nic menšího než transcendentální myšlení původu. Pro Rousseaua má původ podobu "scény" - tedy divadla.
Na tomto základě se Rousseauovy texty o divadle, zejména Dopis d'Alembertovi, jeví jako pronikavá interpelace Aristotelovy Poetiky. Tu lze číst nikoli ve falešném a konvenčním výkladu tohoto textu, který Rousseau zdědil, ale spíše ve vztahu k jeho základním pojmům, mimésis a katharsis, a v Rousseauově interpretaci samotného řeckého divadla.
Je-li pro Rousseaua mimésis původem, transcendentální strukturou, katharsis je zase základem dialektického pohybu, Aufhebung, který přeloží samo slovo (neboť, jak připomíná Lacoue-Labarthe, Aufheben překládá katharein ). Obrácením zařízení platónské kritiky Rousseau zahajuje něco, co bychom mohli nazvat filosofickým divadlem budoucnosti.
