Otřásání branami pekla: Hledání rodiny a pravdy po revoluci za občanská práva.

Recenze čtenářů

V recenzích na knihu Johna Archibalda „Shaking the Gates of Hell“ (Otřásání pekelnými branami) je chváleno pronikavé zkoumání rasových, náboženských a osobních bojů v době občanských práv v Alabamě. Psaní je oceňováno pro svou kvalitu, emocionální hloubku a schopnost podnítit přemýšlení o sociální spravedlnosti. Čtenáři oceňují autorovy osobní vazby a úvahy o rodinné historii, víře a společenských změnách.

Kniha je dobře napsaná, poutavá a vyvolává silné emoce. Mnozí recenzenti vyzdvihují Archibaldův hluboký vhled do rasové problematiky, složitosti víry a bojů v autorově rodině, díky čemuž je kniha přístupná a nutí k zamyšlení. Kniha zachycuje významné historické období s upřímností a láskou.

Pro některé čtenáře může být téma znepokojivé nebo nepříjemné, protože konfrontuje bolestné pravdy o rasismu a spoluvině v náboženských komunitách. Několik recenzí navíc naznačuje, že čtenáři, kteří nejsou obeznámeni s kontextem Alabamy v období občanských práv, mohou pro plné pochopení potřebovat více podkladů.

(na základě 18 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Shaking the Gates of Hell: A Search for Family and Truth in the Wake of the Civil Rights Revolution

Obsah knihy:

O dospívání na americkém Jihu v 60. letech 20. století - jako americký bílý chlapec - syn z dlouhé linie metodistických kazatelů, uprostřed revoluce za občanská práva, a o zjištění, že mlčení v církvi je provinění. Autor, novinář a sloupkař listu The Birmingham News, nositel Pulitzerovy ceny.

"Můj otec byl metodistický kazatel a jeho otec byl metodistický kazatel," píše John Archibald. "To se táhne z obou stran mé rodiny. Když jsem v nejlepší formě, myslím, že to vychází z tohoto místa kázání.".

Všechno, co Archibald ví a čemu věří o životě, je "lomeno vitrážemi jižanské církve. Všechno to souviselo s lidmi. A spravedlnost. A soucitem.".

V knize Otřásání branami pekla se Archibald ptá: Může dobrý člověk mlčet tváří v tvář diskriminaci a hrůze, a přesto být dobrým člověkem?

Archibald vnímal svého otce, reverenda Roberta L. Archibalda mladšího, syna a vnuka metodistických kazatelů, jako morální autoritu, umírněnou a umírněnou sílu během rasových bouří 60. let, milujícího a spolehlivého rodiče, shovívavého a pozorného duchovního, muže, kterého mnozí Alabamci začali vnímat jako světce. Ale stačilo to? Přestože Archibald vyrůstal v Alabamě v srdci hnutí za občanská práva, z otcovy kazatelny si pamatoval jen málo slov o rasových právech či křivdách v době, kdy Jih vřel, a to ho začalo pronásledovat.

V této dojemné a silné knize Archibald píše o svém složitém hledání a o spiknutí mlčení, kterému jeho otec čelil na Jihu, v metodistické církvi i v širší křesťanské církvi. Ti, kdo mluvili příliš nahlas, byli potrestáni, vyhnáni nebo ještě hůře. Archibaldův otec byl varován, aby si střežil svá slova o rasových otázkách, aby ochránil svou rodinu, a to také udělal. Ke svému stádu mluvil bezpečně v podobenstvích a věřil v dobrotu druhých, i když si ji nezasloužili, stoupal v řadách metodistické církve a dával své rodině lekce laskavosti a lidskosti a oddanosti přírodě a Zemi.

O tomto obtížném, místy nepříjemném vyrovnávání se s vlastní minulostí píše Archibald v této nepřikrášlené, působivé knize o růstu a vývoji.