Nový výbor z básní

Recenze čtenářů

Recenze vyzdvihují sbírku Galwaye Kinnella jako silnou, rozmanitou a hluboce dojemnou ukázku jeho poezie. Čtenáři sbírku chválí pro její výmluvný jazyk, přírodní a lidská témata a emocionální hloubku, přičemž upozorňují, že Kinnellova tvorba může být explicitní a někdy až příliš sebevědomá.

Čtenáři obdivují Kinnellovu živou obraznost, emocionální hloubku a rozmanitost témat, jimiž se jeho básně zabývají. Mnozí považují sbírku za ucelený a obohacující zážitek, v němž nechybí vynikající básně a prokládané originálním humorem. Antologie je považována za významné zastoupení Kinnellova díla a je skvělým úvodem do jeho poezie.

Mezi kritické připomínky patří, že některé básně pro dospělé mohou být pro některé čtenáře příliš explicitní a že Kinnellovo sebeuvědomění může občas zastínit obsah. Několik čtenářů také upozornilo na přítomnost opakujících se básní, pokud již vlastní mnoho jeho děl.

(na základě 16 hodnocení čtenářů)

Původní název:

A New Selected Poems

Obsah knihy:

Ten tichý večer.

Vrátím se k tomu tichému večeru, kdy jsme spolu leželi a tiše si povídali, zatímco venku pomalu padaly hroudy měkkého sněhu, které utichaly, jakmile se přiblížily k zemi, a v pokoji hořel oheň, v němž se staletí stromů bez praskotu v nepřetržitém duchu rozlévala do ranního světla.

Až to, co spěchá, šlo pomaleji, jsme usnuli.

Když jsme se vrátili domů, otočili jsme se a ohlédli se na naše stopy vinoucí se z lesa, kde větve, o něž jsme se otírali, nechávaly padat chuchvalce jiskřivého sněhu, rychle, tiše, jako ukradené polibky, a kde škrábání škrábání škrábání mezi stromy, což je zvuk, který umírá uvnitř jisker z klínu, když do něj sáně narazí mimo střed a říkají, že všechno uvnitř hoří, přeskočilo na černou větev, naducanou, ale bez rukou, a tak pro naše oči osamělou, a přece také - jak to můžeme vědět? -- šťastný!

V podobě kuřátka. Leží nehybně ve sněhu, ne železnou vůlí, jako železniční koleje, nechtějí se setkat až do nebe, ale tu a tam šlapou baculaté líbající se zastávky, naše stopy kmitají po sněhu svým dlouhým škrábancem.

Tolik věcí, které se tu dějí, je ve skutečnosti jen o málo víc, pokud vůbec, než škrábnutí. Slova, v našich ústech, jsou téměř připravena, už, aby obvázala toho, koho škrábnutí škrábnutí škrábnutí, což znamená, jestli jak, když bychom mohli ztratit jeden druhého, škrábnutí škrábnutí škrábnutí škrábnutí od této chvíle do této chvíle. Pak se vrátím k tomu tichému večeru, kdy minulost jen tak tak stihla překrýt budoucnost, byť jen stopou, a světlo se zdvojuje a vrhá skrz tmu jiskru, která nebesa země.