Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Marka Saunderse „Nikdo nezná španělštinu, kterou mluvím“ je vtipnou vzpomínkovou knihou, která popisuje zážitky Marka Saunderse a jeho manželky při stěhování do San Miguel de Allende v Mexiku. Kombinuje vtipné anekdoty o jejich kulturním přizpůsobení s pronikavými úvahami o životě emigrantů. Styl psaní je poutavý a příjemný, takže je to příjemné čtení pro ty, kteří se zajímají o příběhy o stěhování nebo o život v Mexiku.
Klady:Kniha je velmi zábavná a plná humoru, který v ní vyvolává úsměvné momenty. Čtenáři ocení poutavé vyprávění, příbuzné zážitky a postřehy o životě v cizí kultuře. Mnozí v ní najdou vztah a poučení, zejména pro ty, kteří uvažují o přestěhování do Mexika nebo tam žijí na částečný úvazek. Kniha je také chválena pro svůj chytrý vtip a informativní obsah.
Zápory:Někteří čtenáři měli pocit, že vyprávění začíná dobře, ale ke konci ztrácí tempo, což vede k méně uspokojivému závěru. Objevují se zmínky o určitém zklamání z některých aspektů života v San Miguel, které však nejsou ústředním tématem recenzí.
(na základě 19 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Nobody Knows the Spanish I Speak
Obsah knihy:
Nikdo nezná španělštinu, kterou mluvím, jsou humorné memoáry o tom, jak v pozdním věku opustit školu, prodat téměř všechno a přestěhovat se do středu Mexika, kde neznáte nikoho a sotva umíte jazyk. Dějový oblouk memoárů je jednoduchý: autor a jeho žena přijdou o práci, opustí ji a přestěhují se do Mexika (1. dějství); než se přestěhují zpět do Spojených států, prožívají konflikty, dobré i špatné (konec 2. dějství); nakonec vyřeší svůj největší konflikt tím, že se přestěhují zpět do Mexika (Závěr), kde doufají, že tentokrát zůstanou déle.
Autor a jeho žena byli těmi posledními, o kterých si mysleli, že by se vzdali práce a odstěhovali se do Mexika, zvláště když se tak stalo. V té době jim bylo kolem padesátky, neměli mnoho peněz na financování stěhování a nebyli zrovna dobrodružné typy. Oba pracovali ve špičkových technologiích, každý pro jinou společnost, a shodou okolností se jejich zaměstnání rušila ve stejnou dobu. Připadali si, že jsou uzavřeni do sebe nebo mimo sebe. Prodali tedy svůj byt v centru Portlandu v Oregonu s nádherným výhledem na horu Hood a horu Svaté Heleny a z výtěžku prodeje žili dva roky v Mexiku. Jinak řečeno, dopřáli si časově neomezenou dovolenou, kterou si sami financovali. Téměř okamžitě se s manželi začaly dít zvláštní věci. Autor začal psát o tom, co se děje, z pohledu člověka, který byl na život v cizí zemi naprosto nevybavený a nepřipravený.
V rozporu s očekáváním mainstreamových médií se při stěhování do Mexika nenechali přepadnout, unést, omylem zastřelit nebo okrást pochybným podnikatelem, který doufal, že budou žít v Panamě za své celoživotní úspory. Zažili však mnoho neštěstí, udělali několik strašlivých chyb, dostali se do problémů i z nich a naučili se něco o životě, Mexiku i o sobě navzájem. Přestože se v knize neobjevují žádné vraždy ani pokusy o záchranu, jejich příběh pokrývá spoustu zajímavých situací, které se vyznačují kaktusy opuncií, škorpióny, mamutími rychlostními hrboly, prachem dusícím plíce, jógou, diskotékou, petardami, opravami aut, okamžiky ztracenými v překladu a téměř smrtelnou srážkou na dvouproudé dálnici. Dobře, to poslední je přehnané. Dvě šestikolky je minuly o dobrých pět centimetrů.
Manželé zjistili, že žijí ve společnosti založené na hotovosti, kde nikdo nikdy nemá drobné. V kultuře, kde mañana neznamená vždycky zítra, ale může znamenat cokoli od později přes ne teď až po velkou šanci, že mě ještě někdy uvidíš. V zemi, kde nejběžnější měrnou jednotkou nebylo kilo nebo kilometr, jak by se mohlo zdát z průvodců, ale něco, co se nazývá más o menos, v jednoduchém překladu „více nebo méně“.
Nikdo nezná španělštinu, kterou mluvím, je skutečný příběh o druhých šancích a osobních objevech, o rychlostních nerovnostech a kluzkých ulicích, o pohodlných casitas a přátelských tiendas. Je o zvuku petard, které se ozývají ve tři hodiny ráno, a stejně tak o porouchaných autech jako o jasné modré obloze a o pojídání kukuřičných hub. Autor a jeho žena se řídili radou Henryho Jamese a žili „život, jaký jsme si vždycky představovali“. Přesněji řečeno, žili život, který si nikdy nepředstavovali.
