Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Dennise McNallyho On Highway 61 se zabývá vývojem americké hudby, zejména blues a jazzu, a jejich kulturními důsledky a prolíná historickým vyprávěním od osobností jako Thoreau a Twain až po vliv Boba Dylana. Ačkoli je kniha chválena pro svou učenost a poutavý styl psaní, získala rozporuplné ohlasy, pokud jde o její tempo, strukturu a jasnost účelu.
Klady:Kniha je dobře zpracovaná a poskytuje bohatou historii americké hudby a jejího kulturního kontextu. Čtenáři oceňují McNallyho poutavý styl psaní, odbornost a široký pohled na vývoj hudby. Kniha je vnímána jako poučná a je skvělým zdrojem informací pro pochopení souvislostí mezi hudbou, rasou a kulturní svobodou.
Zápory:Někteří čtenáři považují knihu za pomalou a náročnou na text a přirovnávají ji spíše k učebnici než k vyprávění. Kritika se týká i dezorganizace, kdy poslední třetina působí uspěchaně a je příliš zaměřena na Boba Dylana. Někteří navíc upozorňují na faktické nepřesnosti a nedostatečnou hloubku v pojednání o afroamerických hudebnících ve srovnání s tím, jak je věnována pozornost bílým filozofům.
(na základě 38 hodnocení čtenářů)
Původní název:
On Highway 61: Music, Race, and the Evolution of Cultural Freedom
Obsah knihy:
Kniha On Highway 61 zkoumá historický kontext významného společenského disentu, který byl klíčový pro kulturní genezi šedesátých let. Kniha se chystá hledat hlubší kořeny amerického kulturního a hudebního vývoje za posledních 150 let, a to na základě studia toho, co se západoevropská kultura naučila od kultury afroamerické v historickém vývoji, který sahá od éry minstrelů až po Boba Dylana.
Kniha začíná prvním velkým americkým sociálním kritikem Henrym Davidem Thoreauem a jeho základním zdrojem sociální filozofie: ---jeho hlubokou oddaností svobodě, abolicionismu a afroamerické kultuře. Pokračuje Markem Twainem, jehož prostřednictvím můžeme sledovat vznik minstrelsy, kterou přijal, a jeho podvratné satirické dílo Huckleberry Finn. Kniha je sice zná, ale zasazuje je do nově formulovaného historického odkazu, který vrhá nové světlo a odhaluje vývoj, který je mnohem větší než součet jeho jednotlivých částí.
První generace černošských Američanů, která dospěla po občanské válce, uvedla do národní kultury trojici hudebních forem -ragtime, blues a jazz - které se svými odvozeninami dominují populární hudbě dodnes. Ragtime zavedl synkopování a stal se předělem v moderních tancích 20. století. Blues se spojil se synkopou a improvizací a vytvořil jazz. Jazz, který dozrál pod rukama Louise Armstronga, brzy přilákal skupinu mladých bílých hudebníků, kteří se stali známými jako Austin High Gang, zamilovali si černošskou hudbu a sami se jí inspirovali. Přitom si vypěstovali osvobozující respekt k rozmanitosti svého města a země, kterou nevnímali jako exotiku, ale spíše jako umění. Netrvalo dlouho a tito mladí bílí rebelové se stali mistry americké populární hudby - bigbandového swingu.
Bop vystřídal swing a po něm následoval rhythm and blues, každý z nich měl své bílé následovníky, stejně jako beatoví autoři a první mladí rokenrolisté. Dokonce i populární bělošské žánry, jako country Jimmyho Rodgerse a Carter Family, odrážely významný černošský vliv. Teoretické rozdělení americké hudby podle rasy není ve skutečnosti přesné. Tato biracial fúze dosáhla apoteózy v rané tvorbě Boba Dylana, který se narodil a vyrůstal na severním konci téže řeky Mississippi a dálnice 61, kde se zrodila většina černošské hudby, kterou později studoval.
Jak kniha odhaluje, spojení, které začalo Thoreauem a pokračovalo více než sto let, bylo kulturní evolucí, kdy nejprve jednotlivci a poté větší části společnosti vstřebávali kulturu těch, kteří byli na absolutním dně mocenské struktury, otroků a jejich potomků, a uvědomovali si, že sami nejsou svobodní.
