Kremelský ples

Recenze čtenářů

Kniha nabízí bohatý komentář k porevolučnímu Rusku, zejména k Moskvě 20. let 20. století, očima Curzia Malaparteho. Mísí historická fakta s osobními úvahami, přičemž se zaměřuje na život významných sovětských osobností a jejich okolí. Přestože je próza často lyrická a podrobná, někteří čtenáři zaznamenali problémy s opakováním a neúplností díla.

⬤ Bohaté a encyklopedické znalosti sovětských osobností a historie.
⬤ Dobře zpracované a zajímavé příběhy, které nabízejí vhled do života v porevoluční Moskvě.
⬤ Jedinečný styl psaní, v němž se mísí zkušenost a lyrická próza, což vytváří poutavý čtenářský zážitek.
⬤ Cenný pohled na dobu mezi revolucí a blížícími se čistkami.

⬤ Kniha obsahuje výrazné opakování některých osob.
⬤ Některé části působí nedokončeně nebo nedostatečně vybroušeně, protože byly dokončeny až posmrtně.
⬤ Směs reality a fikce může zmást čtenáře, kteří hledají striktně faktografickou zprávu.

(na základě 5 hodnocení čtenářů)

Původní název:

The Kremlin Ball

Obsah knihy:

Perverzní a lahodný pohled na sovětskou elitu 20. let 20. století.

Snad jen bezvadně zvrácená představivost Curzia Malaparteho mohla vymyslet Ples v Kremlu, který by se dal popsat jako Proust v chodbách sovětské moci. Malaparte začal tento drzý portrét ruské marxistické aristokracie psát v době, kdy pracoval na knize Kůže, příběhu o Američany okupované Neapoli, a po vydání Kaputtu, líčení Evropy v područí Osy, uvažoval o této knize jako o dalším „obrazu pravdy“ a třetím panelu velké kompozice zobrazující dekadenci Evropy dvacátého století. Děj knihy se odehrává na konci dvacátých let minulého století, kdy velký teror byl možná jen mihnutím Stalinova oka, ale kdy revoluci provázel rostoucí pocit zmaru. V Malapartově vizi spíše než z Kremlu Stalin ze své noční operní lóže pozoruje sovětskou vysokou společnost, její skandály, milostné pletky a intriky mezi kráskami a úředníky, včetně legendární baleríny Mariny Semjonovové a Olgy Kameněvové, sestry vyhnaného Trockého, která je sice vlivnou političkou, ale sžírá ji hrůza natolik, že všude, kam přijde, vydává pach hnijícího masa.

Tato mimořádná dvorní kronika komunistického života (pro niž Malaparte uvažoval i o názvu Bůh je vrah), která nebyla v době Malapartovy smrti dokončena, vyšla v Itálii až posmrtně, více než padesát let po Malapartově smrti, a v češtině vychází vůbec poprvé.