Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Madame Guyon je hluboké duchovní dílo, které se zaměřuje na rozvíjení blízkého vztahu s Bohem prostřednictvím modlitby a kontemplace. Vychází z autorčina učení a zkušeností, které někteří čtenáři považují za hluboké a měnící život. Kniha však vyžaduje pečlivé čtení kvůli své složitosti a historickému kontextu jazyka.
Klady:⬤ Hluboké duchovní vhledy, které inspirují a povzbuzují k bližšímu vztahu s Bohem.
⬤ Považováno za významné dílo v oblasti křesťanské spirituality a modlitby.
⬤ Mnoho čtenářů ji považuje za proměňující a měnící život.
⬤ Podporuje pomalý, kontemplativní přístup ke čtení, který vede k hlubšímu porozumění.
⬤ Chválena pro svou autentičnost a hloubku ve srovnání se zjednodušenými verzemi.
Zápory:⬤ Složitý jazyk a staromódní písmo mohou činit čtení a porozumění náročným.
⬤ Vyžaduje pečlivé a pomalé čtení, které nemusí být vhodné pro všechny čtenáře.
⬤ Pro některé je obtížné pochopit některé pojmy nebo tvrzení vzhledem k hloubce materiálu.
⬤ Některé recenze zmiňují nesouhlas s konkrétními překlady nebo zjednodušenými verzemi textu.
(na základě 29 hodnocení čtenářů)
Původní název:
A Short and Easy Method of Prayer
Obsah knihy:
Jeanne-Marie Bouvierová de la Motte-Guyon (obecně známá jako Madame Guyon) byla francouzská mystička a jedna z hlavních zastánkyň klidného myšlení. Guyonová věřila, že člověk by se měl neustále modlit a že při jakékoli činnosti by měl trávit čas s Bohem.
„Modlitba je klíčem k dokonalosti a svrchovanému štěstí; je účinným prostředkem, jak se zbavit všech neřestí a osvojit si všechny ctnosti, neboť cesta k dokonalosti vede přes život v Boží přítomnosti. On sám nám to říká: „Choď přede mnou a buď dokonalý“ Genesis 17,1. Pouze modlitba tě může přivést do jeho přítomnosti a neustále tě v ní udržovat.“ Jak napsala v jedné ze svých básní: „Bylo období, kdy jsem si vybrala, čas a místo pro modlitbu....
Teď však hledám tu stálou modlitbu, V tichu vnitřním poznanou...“ Stejně jako svatý Augustin, svatý Tomáš Akvinský, Kalvín a Martin Luther se domnívala, že osvobození člověka může přijít pouze od Boha jako vnějšího zdroje, nikdy ne z nitra člověka samotného. V souladu s tím má Bůh rozhodnout o tom, kdo má být spasen, bez ohledu na něčí úsilí nebo průmysl.
On pak v důsledku své svobodné vůle uděluje svou přízeň jako dar. Proti této predestinaci se postavili pelagiáni, kteří ji považovali za iracionální v tom smyslu, že by Bůh upřednostnil hříšníka před dobrým člověkem.
