Kontrarevoluce: Extravagance a úspornost ve veřejných financích

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 3 hlasů.

Původní název:

Counterrevolution: Extravagance and Austerity in Public Finance

Obsah knihy:

Důkladné zkoumání současné kombinace úspor a rozhazovačnosti, která charakterizuje vládní výdaje a měnovou politiku centrálních bank

Na konci 70. let 20. století se státní pokladny a centrální banky zavázaly k věčnému sebeomezování. Dodnes se fiskální úřady trápí kvůli rostoucímu břemenu veřejného dluhu, zatímco centrální bankéři lomí rukama při sebemenším náznaku růstu mezd. Jak jasně ukázala krátká odmlka v podobě výdajů na koronavirus, žádné odklonění od vládních úspor nebude tolerováno bez odpovídajícího pokání.

Špatně však chápeme rozsah neoliberálních veřejných financí, pokud předpokládáme, že úspory jsou jejich jediným nastavením. Mimo hru s nulovým součtem přímých nároků na státní rozpočty se nachází sféra nepřímých vládních výdajů, která uniká pouhému oku. Kapitálové zisky jsou mnohonásobně dotovány daňovým systémem, který vyhrazuje největší odměny držitelům finančních aktiv. A Federální rezervní systém se přes všechnu svou askezi stal mistrem v usnadňování inflace hodnoty aktiv a zároveň v bezohledném potlačování mezd. Neoliberalismus je stejně extravagantní jako přísný a tento paradox je třeba pochopit, pokud chceme zpochybnit jeho základní modus operandi.

Melinda Cooperová zkoumá hlavní myšlenkové směry, které formovaly neoliberální zdravý rozum v oblasti veřejných financí. Zaměřuje se zejména na teorii veřejné volby virginské školy a ekonomii strany nabídky a ukazuje, jak tyto proudy vytvořily odlišné, ale v konečném důsledku komplementární reakce na kapitalistickou krizi 70. let 20. století. Teorie veřejné volby virginské školy, která má své intelektuální kořeny v konzervativní jižanské demokratické tradici, zastávala přísnou doktrínu rozpočtové rovnováhy. Naproti tomu hnutí strany nabídky obhajovalo snižování daní bez omezování výdajů a vydávání dluhů bez pocitu viny, což bylo zjevným odmítnutím úsporných opatření. Přes všechny rozdíly se však obě školy shodly na potřebě omezit přerozdělování veřejných výdajů. Společně pak provedly kontrarevoluci ve veřejných financích, která prohloubila rozdíly mezi bohatými a chudými a oživila bohatství dynastického majetku.

Jakkoli byla neoliberální kontrarevoluce dalekosáhlá, Cooper stále identifikuje kontrafaktuální historii nerealizovaných možností v kapitalistické krizi 70. let. V závěru nás vyzývá k přehodnocení konceptu revoluce a klade otázku: Je možná jiná politika rozmařilosti?