Původní název:
Kierkegaard and the Legitimacy of the Comic: Understanding the Relevance of Irony, Humor, and the Comic for Ethics and Religion
Obsah knihy:
Zatímco někteří považují komiks za triviální, vhodný především pro pobavení nebo rozptýlení, S. ren Kierkegaard s tím nesouhlasí.
Tato kniha zkoumá, jak Kierkegaard vážně chápe povahu komiky a jak je i trivialita komického žertu hluboce spjata s etikou a náboženstvím. Důsledně vysvětluje pojmy jako "ironie", "humor", "žert" a "komično" u Kierkegaarda a odhaluje, že jsou pro jeho filozofický a teologický program zásadní, a to nejen z hlediska estetického zájmu. Tento výklad čerpá především z Kierkegaardova nejkoncentrovanějšího pojednání o těchto myšlenkách, Závěrečného nevědeckého postskriptu (1846), a dokazuje, že Kierkegaard definuje komično jako "rozpor" nebo nesprávný vztah, který je v podstatě (i když ne absolutně) bezbolestný, protože poskytuje "východisko".
Komično spočívá v rozporu mezi normami a pramení tak z něčího pohledu, ať už etického, nebo náboženského.
"Ironie" a "humor" hrají pro Kierkegaardův slavný popis stadií existence zásadní přechodovou roli, protože subjektivní vývoj je úzce spjat se schopností člověka vnímat komično, čímž se komično stává diagnostikou a zároveň formativním prvkem subjektivní zralosti člověka. Pro Kierkegaarda není křesťan zdaleka bez humoru, naopak má maximální komické vnímání, protože má nejvyšší možný subjektivní vývoj.
Kniha ukazuje, že komika není výrazem konkrétního pseudonymu nebo jednoho období v Kierkegaardově myšlení, ale je pro něj trvalým a zásadním pojmem. Nachází jeho komické chápání i mimo Postscriptum a lokalizuje ho v tak odlišných dílech, jako jsou Předmluvy (1844), Rozpravy o budování v různých duchách (1847) a Korzárská aféra (asi 1845-1848). Kniha se rovněž zabývá komikou v současném kierkegaardovském bádání.
Nejprve tvrdí, že dekonstruktivisté sice přesně vnímají rozšířenou ironii v Kierkegaardově korpusu, ale nesprávně ji chápou jako důkaz nedostatku vážného zájmu o filozofii a teologii, a špatně tak chápou Kierkegaarda v otázce povahy ironie. Za druhé se zabývá dvěma teologickými čteními, aby dokázal, že jejich postoje, ačkoli jsou obecně výhodnější než postoje dekonstruktivistů, postrádají stejnou pozornost k roli komiky u Kierkegaarda. Jejich významné teologické argumenty by posílilo větší uznání legitimní síly komiksu pro kultivaci etiky a náboženství.
