Recenze čtenářů
Shrnutí:Jak milovat prázdný vzduch od Cristin O'Keefe Aptowiczové je sbírka pronikavé poezie, která se zabývá autorčiným vztahem k matce a hlubokým zármutkem, který prožívala po jejím odchodu. Prostřednictvím procítěného vyprávění a živých obrazů kniha zachycuje složitost ztráty a mísí smutek s okamžiky naděje a humoru. Mnozí čtenáři považují tuto knihu za emocionálně silnou, vztahovou a krásně zpracovanou, což z ní činí poutavé čtení pro každého, kdo zažil ztrátu.
Klady:Čtenáři knihu chválí za krásnou a procítěnou prózu, emocionální hloubku, relativní témata smutku a autorčinu zranitelnost při sdílení osobních zkušeností. Kombinace poezie a vyprávění spolu s humornými momenty dodává knize na působivosti. Mnozí vyjadřují touhu přečíst si ji vícekrát kvůli vrstvám významů, které se odhalují při každém čtení.
Zápory:Někteří čtenáři poznamenávají, že intenzivní emocionální povaha obsahu může vést k přetěžkým pocitům a může vyžadovat, aby čtenáři měli po ruce kapesníky. Navíc pro čtenáře, kteří nejsou obeznámeni s poezií, může být formát zpočátku náročný, ačkoli mnozí se rychle zapojí, jakmile začnou číst.
(na základě 9 hodnocení čtenářů)
Původní název:
How to Love the Empty Air
Obsah knihy:
Zranitelná, krásná a nakonec život potvrzující tvorba Cristin O'Keefe Aptowiczové dosahuje v její objevné sedmé básnické sbírce nových výšin. Pokračuje v tradici její poutavé autobiografické tvorby a v knize Jak milovat prázdný vzduch zkoumá, co se stane, když se nemožné stane skutečností―.
V dobrém i zlém. Na své cestě za štěstím a domovem v neustále se měnícím světě se Aptowiczová potýká s problémy ve městech po celé Americe. Když se k ní štěstí obrátí―.
V lásce i v životě―.
Nemůže si pomoct, ale "řekni slunci / řekni polím / řekni obrovskému texaskému nebi..... / říkat si to znovu a znovu, dokud tomu neuvěřím." Vzestupnou trajektorii tohoto nového života však rozkolísá náhlá smrt básnířčiny matky. V následujícím roce Aptowicz bojuje s umlčující silou zármutku intimními básněmi vyprahlými ztrátou a těžce získaným humorem, v nichž zachycuje tanec, který musí všichni nově zarmoucení absolvovat mezi každodenním životem a touhou "utéct s tímhle zármutkem, / který není tvůj nepřítel, / s tímhle zármutkem, který je teď možná tvůj nejlepší přítel. / tenhle smutek, který je tvým manželem, / věc, ke které se každou noc choulíš, / usínáš v její náruči..." Stejně jako v oceňovaném Roku bez chyb Aptowiczová počítá své ztráty i požehnání a ví, že navzdory tomu všemu se život "vlní bez hranic, jako elektřina, jako radost / jako... smích, neodolatelný a jasný, / nemožná věc k zadržení".
