Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha zkoumá pojem „já“ z historického a filozofického hlediska, zejména prostřednictvím děl Descarta a neurovědce Damasia. Malabou předkládá podrobnou analýzu různých vrstev jáství, integruje neurovědu, psychoanalýzu a filozofii, přičemž naznačuje, že naše chápání jáství je afektivní a křehké.
Klady:Kniha nabízí brilantní analýzu jáství, která účinně spojuje neurovědu a filozofii. Je dobře propracovaná a vybízí k dalšímu čtení na toto téma. Čtenáři ji shledávají příjemnou a oceňují její inovativní přístup k chápání lidské subjektivity, zejména když ji čtou spolu s dalšími současnými teoretiky.
Zápory:Čtenáři mohou zjistit, že kniha vyžaduje solidní základy filozofie a neurovědy, aby plně docenili její koncepty. Někteří se mohou cítit zahlceni hloubkou analýzy nebo integrací různých oborů, což by mohlo činit knihu náročnou pro široké publikum.
(na základě 3 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Self and Emotional Life: Philosophy, Psychoanalysis, and Neuroscience
Obsah knihy:
Adrian Johnston a Catherine Malabouová se vzpírají hluboce zakořeněnému odporu teoretických humanitních věd vůči spolupráci s vědami o živé přírodě. Spíše než aby považovali biologii a její obory za beznadějně reduktivní a politicky podezřelé, považují nedávné pokroky v neurobiologii a přilehlých vědních oborech za zásadní katalyzátory radikálního přehodnocení subjektivity.
Spojením tří odlišných disciplín - evropské filosofie od Descarta po současnost, freudovsko-lakánské psychoanalýzy a afektivní neurovědy - Johnston a Malabou triangulují emoční život afektivních subjektů, jak je konceptualizován ve filosofii a psychoanalýze, s neurovědou. Jejich experimenty přinášejí odlišné výsledky. Johnston zjišťuje, že psychoanalýza a neurobiologie mají potenciál se vzájemně obohatit, ačkoli afektivní neurověda vyžaduje přehodnocení otázky, zda afekty mohou být nevědomé. Zkoumání této zapeklité otázky má hluboké důsledky pro teoretickou a praktickou analýzu i pro filozofické chápání emocí.
Malabou se domnívá, že vědecké zkoumání mozku vážně problematizuje zavedené pojetí afektivní subjektivity v kontinentální filozofii a freudovsko-lakánovské analýze. Konfrontuje filozofii a psychoanalýzu s něčím, čím se ani jeden z těchto oborů vážně nezabýval: s pojmem údivu a chladnou, znepokojivou vizáží těch, kteří byli zasaženi nemocí nebo zraněním tak, že již nejsou citově ovlivnitelní. V této výměně názorů jsou v sázce některá z nejdůležitějších tvrzení filozofie týkající se vztahu mezi subjektivní myslí a objektivním tělem, struktur a dynamiky nevědomých dimenzí duševního života, role, kterou emoce hrají v tom, že nás činí lidmi, a funkčních rozdílů mezi filozofií a vědou.
