Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha 'US Navy Dreadnoughts 1914-45' od Ryana Noppena poskytuje ucelený přehled prvních tříd amerického námořnictva dreadnoughtů, podrobně popisuje jejich konstrukci, operační historii a modifikace v průběhu jejich služby, zejména v obou světových válkách. Kniha je oceňována pro svou čtivost a vynikající ilustrace. Někteří čtenáři však zmiňovali zklamání z jejího krátkého rozsahu a velikosti, podle nichž působí spíše jako brožura než jako plnohodnotná kniha.
Klady:Dobře a stručně napsaná historie, vynikající fotografie a barevné tabulky, cenné informace o operační historii, dobré pro historiky i modeláře, pronikavé technické detaily a doporučený doplněk námořní literatury.
Zápory:Malý rozměr vzhledem k ceně, může působit spíše jako brožura než plnohodnotná kniha, někteří čtenáři si přáli podrobnější technické údaje a seznam lodí a několik zaznamenalo problémy s vazbou.
(na základě 32 hodnocení čtenářů)
Původní název:
US Navy Dreadnoughts 1914-45
Obsah knihy:
Když Spojené státy v dubnu 1898 vstoupily do války se Španělskem, jen málo evropských pozorovatelů věřilo, že malé a relativně nezkušené americké námořnictvo může dosáhnout rozhodujícího námořního vítězství nad zavedenou evropskou koloniální mocností. Za necelých pět měsíců však ležely dvě španělské námořní eskadry na dně moří a kdysi velké španělské impérium postoupilo své poslední kolonie v Asii a Novém světě začínajícím Američanům.
Admirál George Dewey, vítěz bitvy v Manilské zátoce, se v očích amerických médií a veřejnosti stal přes noc polobohem a vzrušení z nových zámořských výbojů vdechlo nový život tradiční americké expanzionistické doktríně Manifest Destiny. Americká námořní pýcha, která se rozvinula po španělsko-americké válce, se ve skutečnosti opírala jen o hrstku moderních bitevních lodí v námořnictvu, které bylo ještě před deseti lety zastaralou silou pobřežní obrany. Nikdo to nechápal lépe než Theodore Roosevelt.
Roosevelt, expanzionista, který se vyznamenal během války se Španělskem a zastánce teorií námořní síly kapitána Alfreda Thayera Mahana, věděl, že současné americké námořnictvo není dostatečně silné, aby bránilo americké břehy proti větším námořnictvům Evropy, natož proti námořnictvům nového impéria. Evropské mocnosti stále obcházely Monroeovu doktrínu, jak dokládá britsko-německo-italská blokáda Venezuely v letech 1902-03 a nizozemsko-venezuelská válka v roce 1908, a Spojené státy byly na Filipínách, Samoi a Karolinských a Marshallových ostrovech stále více ohrožovány imperiálními ambicemi Německa a Japonska.
Aby napravil nedostatečnou námořní připravenost na náhlý nástup Ameriky jako světové velmoci, zahájil Roosevelt a Spojené státy rychlý program výstavby námořnictva. Aby zdůraznil rostoucí námořní zdatnost Ameriky a demonstroval svůj přístup k zahraniční politice ve stylu "mluvit potichu a nosit velký klacek", vyslal Roosevelt Velkou bílou flotilu, eskadru složenou ze šestnácti bitevních lodí (všechny byly uvedeny do provozu po roce 1898), aby obeplouvala zeměkouli, což byl na tehdejší dobu velký technický a logistický výkon. Jakkoli byla Velká bílá flotila působivou podívanou, všechny její lodě rychle zastarávaly kvůli bitevním lodím typu dreadnought, které přicházely do služby ve Velké Británii a Německu.
To však Spojené státy nezaskočilo, protože v době, kdy Velká bílá flotila dokončovala svou plavbu po světě, se již vybavovala USS South Carolina, první americký dreadnought, jehož konstrukce předcházela konstrukci HMS Dreadnought. Na začátku první světové války měly Spojené státy třetí největší námořnictvo na světě a deset dreadnoughtů ve službě a další čtyři ve výstavbě.
