Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Michaela Krugera „Deset přikázání progresivního křesťanství“ nabízí stručnou kritiku progresivního křesťanství z pohledu konzervativních křesťanů, vyzdvihuje jeho klíčové názory a staví je do kontrastu s tradičními křesťanskými naukami. Kniha slouží jako přístupný úvod do tématu a vybízí věřící k rozlišování rozdílů mezi progresivním a tradičním křesťanstvím.
Klady:⬤ Stručné a přímočaré podání složitých myšlenek.
⬤ Jasné vyjádření rozdílů mezi progresivním a tradičním křesťanstvím.
⬤ Poskytuje užitečný zdroj informací pro církevní vedoucí a mladé lidi.
⬤ Podporuje rozlišování a porozumění současným teologickým debatám.
⬤ Dobře strukturovaný pro čtenáře, kteří hledají základní porozumění bez zahlcujících detailů.
Zápory:⬤ Někteří čtenáři ji považovali za příliš zjednodušenou a málo hlubokou.
⬤ Kritizuje převážně pokrokové názory, aniž by se plně zabývala jejich argumenty.
⬤ Omezená rozmanitost zdrojů, příklady se opírají především o několik autorů.
⬤ Někteří se domnívají, že kniha může přispět spíše k rozdělení než ke smíření v křesťanském společenství.
(na základě 33 hodnocení čtenářů)
Původní název:
The Ten Commandments of Progressive Christianity
Obsah knihy:
Varovný pohled na deset nebezpečně lákavých polopravd.
V roce 1923 napsal J. Gresham Machen, tehdy profesor na Princetonském semináři, svůj klasický text Christianity and Liberalism. Kniha byla reakcí na vzestup liberalismu v hlavních denominacích jeho doby. Machen tvrdil, že liberální chápání křesťanství ve skutečnosti není jen variantou víry, ani nepředstavuje pouze jiný denominační pohled, ale je to zcela jiné náboženství. Jednoduše řečeno, liberální křesťanství není křesťanství.
Na Machenově knize je pozoruhodné, jak byla prozíravá. Jeho popis liberálního křesťanství - moralistické, terapeutické verze víry, která si cení otázek před odpověďmi a „dobra“ před „správností“ - se v podstatě ve stejné podobě objevuje dodnes. Už jen z tohoto důvodu by kniha měla být povinnou četbou, rozhodně pro všechny studenty seminářů, pastory a křesťanské vedoucí.
Ačkoli její moderní zastánci prezentují liberální křesťanství jako něco nového a převratného, nic takového to není. Možná má nové názvy (např. „vynořující se“ nebo „progresivní“ křesťanství), ale je to jen opakování téhož osvědčeného systému, který je tu už po generace.
Trvalá přítomnost liberálního křesťanství mě zaujala nedávno, když jsem narazil na denní pobožnost od Richarda Rohra, který vyjmenoval deset zásad, jež by podle něj mělo moderní křesťanství ztělesňovat. Těchto deset zásad je vlastně převzato z knihy Philipa Gulleyho If the Church Were Christian: Rediscovering the Values of Jesus. V této sérii pobožností, ironicky nazvané „Návrat k základům“, Rohr předkládá těchto deset zásad jako jakési konfesní prohlášení moderního liberalismu (a zároveň předstírá, že konfesní prohlášení odsuzuje). V podstatě se jedná o Desatero přikázání pro pokrokové křesťanství.
Vskutku, toto desatero zní, jako by nebylo shromážděno ani tak na vrcholu hory, jako spíše v univerzitní učebně. Nejde v nich ani tak o to, aby Bůh zjevil svá přání, jako spíše o to, aby člověk vyjádřil svá vlastní - méně Mojžíše, více Oprah.
Všimněte si však, že každé z těchto přikázání je částečně pravdivé. Právě to činí tento seznam a celé pokrokové křesťanství tak náročným. Je to mistrovská třída polopravd, které na povrchu znějí lákavě, dokud se neponoříte hlouběji a skutečně neprozkoumáte jejich základy a důsledky. Benjamin Franklin měl pravdu, když poznamenal: „Polovina pravdy je často velká lež.“.
V těchto deseti krátkých kapitolách budeme diagnostikovat a kritizovat každou z těchto tezí, nabídneme biblickou a teologickou odpověď na každou z nich a občas se ponoříme do Machenova klasického díla. Má-li se církev pevně držet „víry, která byla jednou provždy odevzdána svatým“ (Juda 3), pak musíme být schopni rozlišit pravou víru od věcí, které se za pravou víru vydávají.
Doufám a modlím se, aby nám tento stručný svazek tento důležitý úkol alespoň trochu usnadnil.
