Cesty ve skriptoriu

Recenze čtenářů

Román Paula Austera „Cesty do skriptoria“ představuje komplexní vyprávění o starším muži, panu Blankovi, který v izolaci v zamčeném pokoji bojuje s pamětí a identitou. V románu se proplétají témata izolace, tvořivosti a problémů spojených s pochopením vlastní minulosti, což jej činí podnětným a zároveň nejednoznačným. Zdá se, že díky intertextuálním odkazům bude hluboce rezonovat s dlouholetými Austerovými fanoušky, zatímco novým čtenářům poskytne matoucí zážitek.

Kniha je krásně napsaná a přináší podnětná témata týkající se identity, izolace a paměti. Vyznačuje se Austerovým charakteristickým stylem metafikce a zahrnuje postavy a myšlenky z jeho předchozích děl, čímž věrné čtenáře odměňuje velikonočními vajíčky. Mnozí si užili poutavé vyprávění a shledali jej poutavým, i když záhadným čtením, které vybízí k různým interpretacím.

Novým čtenářům neznalým Austerovy tvorby může příběh připadat matoucí, nejednoznačný, a dokonce frustrující, protože postrádá jasné rozuzlení a může napínat čtenářovu trpělivost. Některé kritiky zmiňují, že hádanky v ději jsou nezajímavé nebo příliš známé, což vede k pocitu nudy. Vyprávění navíc postupuje pomalu a kromě introspekce pana Blanka se v něm odehrává jen minimum děje.

(na základě 65 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Travels in the Scriptorium

Obsah knihy:

Starý muž sedí v pokoji s jedinými dveřmi a oknem, postelí, stolem a židlí.

Na několika předmětech kolem něj jsou připevněny jednoslovné, ručně psané štítky a na stole leží řada nejasně povědomých černobílých fotografií a čtyři hromádky papírů.