Hodnocení:
Karataniho kniha „Architektura jako metafora“ zkoumá koncept architektury jako dominantní metafory v západní filozofii a tvrdí, že snaha o formalizaci v různých oblastech má významné důsledky pro pochopení filozofického diskurzu. Ačkoli kniha předkládá fascinující myšlenky a intelektuální hloubku, někdy může působit neuspořádaně a vyžaduje úsilí, aby si člověk propojil pojmy v celé knize.
Klady:⬤ Kniha je intelektuálně podnětná a nabízí nový pohled na roli architektury ve filozofii.
⬤ Karataniho propojení architektury s různými obory, včetně matematiky, lingvistiky a psychoanalýzy, je poutavé.
⬤ Teorie „vůle k architektuře“ představuje neotřelý přístup, který rezonuje s filozofickými i praktickými aspekty architektury.
⬤ Čtenáři ocení kapitolu o Wittgensteinovi a dětském učení pro její osvětlení.
⬤ Kniha může být zmatená a postrádá systematickou strukturu, takže je někdy náročné ji sledovat.
⬤ Pro některé čtenáře může být obtížné pochopit souvislosti mezi jednotlivými kapitolami.
⬤ Navzdory své hloubce nemusí být kniha dobře známá, což může omezit její publikum a dopad.
(na základě 4 hodnocení čtenářů)
Architecture as Metaphor: Language, Number, Money
V knize Architektura jako metafora Kojin Karatani objevuje opakující se "vůli k architektuře", která je podle něj základem veškerého západního myšlení a prochází architekturou, filozofií, literaturou, lingvistikou, urbanismem, antropologií, politickou ekonomií, psychoanalýzou a matematikou.
Kojin Karatani, přední japonský literární kritik, je patrně nejznámější pro své nápadité čtení Shakespeara, Sosekiho, Marxe, Wittgensteina a nejnověji Kanta. Jeho díla, z nichž jediné Origins of Modern Japanese Literature bylo dosud přeloženo do angličtiny, jsou obecným ekvivalentem toho, čemu se v Americe říká "teorie". Karataniho spisy jsou důležité nejen pro poznatky, které nabízejí k různým diskutovaným tématům, ale také jako příklad výrazně nezápadního kritického zásahu. V knize Architektura jako metafora Karatani odhaluje opakující se "vůli k architektuře", která je podle něj základem veškerého západního myšlení, procházejícího architekturou, filozofií, literaturou, lingvistikou, urbanismem, antropologií, politickou ekonomií, psychoanalýzou a matematikou. Ve třech částech knihy analyzuje složité vazby mezi konstrukcí a dekonstrukcí, čímž poukazuje na alternativní model "světské kritiky", avšak spíše v oblasti filozofie než literární či kulturní kritiky. Jak Karatani tvrdí v úvodu, protože vůle k architektuře v Japonsku prakticky neexistuje, musí nejprve přijmout dvojí roli: tu, která potvrzuje architektoničnost (zkoumáním potlačené funkce formy), a tu, která tlačí formalismus ke kolapsu (odvoláváním se na větu o neúplnosti Kurta Godela).
Jeho následné diskuse sledují cestu přes díla Christophera Alexandera, Jane Jacobsové, Gillese Deleuze a dalších. Nakonec se uprostřed pohnutek, které motivují veškerou formalizaci, setkává s nepřeklenutelnou propastí, s nekontrolovatelnou událostí, s níž se setkává při výměně s druhým; jeho spekulace se tak obrací ke globálnímu pohybu kapitálu. Ačkoli v tomto svazku analyzuje především známé západní texty, právě proto jeho hlas odhaluje odstup, který dodá našemu anglicky psanému diskurzu nový rozměr.
