Filologie Koránu, která je v dnešním sporu o příslušnost islámu k evropským kulturním dějinám opakovaně volána jako svědek, stojí před náročným úkolem.
Není zapotřebí nic menšího než „politická filologie, která si je vědoma své sociální integrace“. Může však být filologie vůbec politická? Není to spíše praxe spjatá s dobou, práce, která se svým předmětem zabývá „asepticky“, do jisté míry v kyslíkovém stanu čistého textového světa, vzdáleného jakékoli politické diskusi?
