Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha je vysoce ceněna pro své pronikavé zkoumání vztahu mezi zpravodajskými analytiky a osobami s rozhodovací pravomocí a nabízí přístupnou prózu, která osloví široké publikum. Je uznávána pro svůj podnětný obsah a je napsána autorem dobře obeznámeným s vojenskou historií a zpravodajstvím.
Klady:⬤ Dobře napsaná a podnětná
⬤ poskytuje cenné poznatky o analýze a sdělování výsledků
⬤ přístupná próza vhodná pro širokou čtenářskou veřejnost
⬤ doporučujeme všem gramotným americkým občanům.
Zápory:Nevhodné pro příležitostné čtení; pro osoby neznalé vojenské nebo zpravodajské problematiky může být příliš složité nebo odborné.
(na základě 2 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Intelligence and the State: Analysts and Decision Makers
Obsah knihy:
Za osmdesát let od Pearl Harboru se ve Spojených státech vytvořila profesionální zpravodajská komunita, která je mnohem efektivnější, než si většina lidí připouští - částečně proto, že světlo světa spatří pouze neúspěchy zpravodajských služeb, zatímco úspěšný sběr a analýza zůstávají po desetiletí utajeny. Kniha Zpravodajství a stát zkoumá vztah mezi komunitou, jejímž úkolem je zkoumat a vyhodnocovat zpravodajské informace, a těmi, kdo v zemi rozhodují.
Kniha tvrdí, že aby bylo možné akceptovat zpravodajství jako profesi, je třeba na něj nahlížet jako na nestranný zdroj, který pomáhá klíčovým aktérům porozumět zahraničním společnostem a vůdcům. Ti, kdo tyto utajované poznatky posuzují, jsou někdy natolik zaujati svými preferovanými politickými výsledky, že odmítají přijmout informace, které jsou v rozporu s předem danými představami. Moudrý vedoucí pracovník by měl spíše než vyžadovat, aby hodnocení zpravodajských služeb odpovídalo politice administrativy, uvítat zdroj informací, který se "nenapil kofoly" tím, že podporuje konkrétní politické rozhodnutí.
Jonathan M. House nabízí stručný přehled o povaze národních zpravodajských služeb a zejména o možnosti jejich nesprávného vnímání a nepochopení ze strany vedoucích pracovníků a analytiků. Dále House zkoumá vznik zpravodajských organizací nejprve v Evropě a poté ve Spojených státech. V těchto regionech vyvolal strach z domácího podvratného jednání a radikalismu potřebu zahraničního sledování. Toto vnímání domácí hrozby svádělo jak politické činitele, tak zpravodajské důstojníky k tajným akcím a dalším politickým a stranickým aktivitám, které podbarvovaly jejich chápání protivníků. Tyto předsudky zdaleka nevysvětlují neschopnost nacistického Německa a Sovětského svazu předvídat své protivníky a účinně s nimi jednat. Vývoj amerických agentur a jejich úsilí se od těchto evropských precedentů do jisté míry lišily, ale potýkaly se s některými stejnými problémy jako Evropané, zejména v prvních desetiletích studené války. V současné době se však zpravodajská komunita stala stabilní a efektivní součástí struktury národní bezpečnosti.
V závěru House zkoumá známé historické případy, kdy zpravodajské služby údajně nevarovaly národní představitele před hrozícími útoky, od německé invaze do SSSR v roce 1941 až po překvapivý arabský útok na Izrael v roce 1973.
