Znovuobjevení duše: posthumanistická teorie a psychický život

Recenze čtenářů

Kniha Mari Rutiové nabízí osvěžující pohled na posthumanistická studia tím, že představuje optimistický přístup k tématům, která jsou často považována za pesimistická. Prostřednictvím pečlivé analýzy vlivných myslitelů, jako jsou Foucault a Lacan, Rutiová zpochybňuje převládající dichotomie a zasazuje se o rekonceptualizaci identity a dějinnosti, což v konečném důsledku podporuje možnost psychické pohody a smysluplnější existence.

Kniha přináší svěží a optimistickou interpretaci posthumanistických myšlenek a účinně dekonstruuje opoziční binarity, které se vyskytují v tradičních psychoanalytických a poststrukturalistických teoriích. Nabízí inspirativní postřehy, které podporují dějinnost a smysluplnost, což z ní činí cenný zdroj informací pro zájemce o posthumanismus, kteří hledají konstruktivní a afirmativní perspektivy.

Některým čtenářům může optimistická perspektiva prezentovaná v knize připadat v rozporu s převládajícími trendy v posthumanistické a poststrukturalistické teorii, které často zdůrazňují pesimismus a dekonstrukci.

(na základě 1 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Reinventing the Soul: Posthumanist Theory and Psychic Life

Obsah knihy:

Nezbytná četba pro vědce a studenty kritické teorie, psychoanalýzy a genderových studií.

Jak se o sebe stará já v posthumanistické éře? Jaké psychické procesy mohou postmodernímu subjektu umožnit najít smysl a hodnotu svého života? Je možné vytyčit teorii psychické potenciality, která by byla slučitelná s poststrukturalistickými modely fluidní, decentralizované a polyvalentní subjektivity?

Kniha Znovuobjevení duše nabízí nový pohled na to, co znamená být člověkem a usilovat o život ve světě navzdory zraňujícím účinkům procesu socializace. Vycházeje z bohatého dědictví francouzského poststrukturalismu a lacanovské psychoanalýzy, Ruti vytváří afirmativní alternativu k post-foucaultovské tendenci chápat subjektivitu jako funkci hegemonických systémů moci. Navrhuje, že setkání subjektu se světem nutně aktivuje také inovativní potenciál psychiky. Zaměřením na otázky tvůrčího působení, imaginativního zplnomocnění, vnitřní metamorfózy a seberealizace Rutiová nastiňuje některé mechanismy, díky nimž psychika dokáže nejen přežít svůj nedostatek, odcizení či utrpení, ale také transformovat svou abjekci v existenciálně živou realitu. Ústředním bodem Rutiho argumentace je myšlenka, že lidské bytosti se ke světu vztahují spíše aktivním než pouze pasivním způsobem - jako dynamičtí tvůrci smyslu než jako bezmocní obojetníci disciplinární moci.