Živé kino a jeho techniky

Recenze čtenářů

Celkově se názory na knihu Francise Forda Coppoly o „živém filmu“ rozcházejí. Zatímco někteří ji považují za zasvěcené zkoumání inovativní filmové tvorby a Coppolova tvůrčího procesu, jiní se domnívají, že postrádá podstatný obsah týkající se nových filmových technik, a mají pocit, že oslovuje především oddané Coppolovy fanoušky.

Mnoho recenzí vyzdvihuje podrobný vhled do Coppolova tvůrčího procesu, zejména pokud jde o jeho inovativní koncept „živého kina“. Čtenáři oceňují pohled do zákulisí nových filmových technologií a Coppolovy osobní úvahy. Kniha je také uznávána jako dobrý zdroj informací pro filmová studia.

Kritika zahrnuje, že kniha nepřináší slibované informace o nových filmových technikách a může být vnímána jako domýšlivá. Někteří čtenáři mají pocit, že není informativní pro ty, kteří hledají širší vhled do filmové tvorby, a mohla být stručnější.

(na základě 9 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Live Cinema and Its Techniques

Obsah knihy:

Francis Ford Coppola si je dobře vědom toho, že pokrok v oblasti digitálních nástrojů způsobil v posledních pětadvaceti letech doslova revoluci ve všech technologických aspektech kinematografie, a je přesvědčen, že stejná transformace zásadně změní způsob, jakým jsou filmy koncipovány a režírovány, a přinese stejně významné změny jako v době, kdy se filmová tvorba přesunula z němé éry do „mluveného filmu“. Takový prototyp již existuje ve sportu, kde pokročilá digitální technologie a několik kamer natáčejících najednou umožnily vytvořit mimořádně propracované přímé přenosy sportovních utkání, které pravidelně sledujeme na televizní obrazovce. Ale není daleko doba, jak ukazuje Live Cinema and Its Techniques, kdy režisér nebo společný tým filmařů pracujících přes internet vytvoří „živé“ filmy, které budou okamžitě posílány přes satelit ke sledování po celém světě.

Tvůrčí nároky kladené na vysílání přímých přenosů sportovních soutěží, jakkoli je výsledný produkt působivý, však blednou v porovnání s ambicemi „filmových autorů“, kteří se inspirují velkými režiséry, jako jsou Sergej Ejzenštejn, Max Ophuls nebo Alfred Hitchcock a mnozí další. Jakkoli je to náročný úkol, proces integrace nejvyšších uměleckých standardů předchozích generací do média „živého filmu“ může být, jak vysvětluje Coppola, realizován, a vytvořit tak zcela novou uměleckou formu pro tzv. Coppola využívá svých encyklopedických znalostí filmové historie dvacátého století a svou vizi tohoto rodícího se filmového média prokládá autobiografickými a historickými vinětami, které načerpal z minulosti, přičemž vzpomíná na svou vlastní chlapeckou posedlost filmem a na své rané okouzlení „zlatým věkem televize“, kdy se diváci v padesátých letech dočkali živých produkcí klasických filmů, jako byly Dny vína a růží a Requiem pro těžkou váhu.

Obzvláště vzrušující je vzrušení a drama, které vzniká při přeškolování herců a používání mnoha kamer k vytvoření filmu, který má energii živé události. Coppola, který si již toto nové médium vyzkoušel na "zkušebních workshopech" na Oklahoma City Community College a na Kalifornské univerzitě, vytvořil neocenitelného průvodce pro studenty i učitele. Kniha Živé kino a jeho techniky, plná diskusí o tom, jak zkoušet herce, jak vybírat kulisy a lokace a jak překonávat divadelní i technické překážky, ukazuje, jak spontánnost tohoto nového žánru může nakonec přenést filmovou tvorbu do nové éry kreativity, která je dnes ještě nepředstavitelná.

Obsahuje kapitoly o:

⬤ Krátké dějiny filmu a televize.

⬤ Herci, herectví a zkoušení.

⬤ Otázka stylu ve filmu.

⬤ Překážky a jiné úvahy o živém filmu bez ohledu na to, jaké mohou být.

⬤ Vybavení: V současnosti a v blízké budoucnosti.