Živá smrt antiky: Neoklasicistní estetika

Původní název:

The Living Death of Antiquity: Neoclassical Aesthetics

Obsah knihy:

Živá smrt antiky zkoumá idealizaci antiky, která vykazuje, slovy Johanna Joachima Winckelmanna, "ušlechtilou prostotu a tichou vznešenost".

Fitzgerald pojednává o estetice tohoto proudu neoklasicismu, jak se projevuje v řadě děl v různých médiích a obdobích, přičemž se zaměřuje na konec osmnáctého a počátek devatenáctého století. V návaznosti na Winckelmannovo dílo John Flaxman rytými scénami z Iliady a sochaři Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen reinterpretovali antické předlohy nebo vymýšleli nové.

Dřívější i pozdější verze této estetiky ve starořecké Anakreontě, francouzských parnasistických básnících a Sokrate Erika Satieho projevují její charakter v různých médiích a obdobích. Fitzgerald se sympatickým pohledem na původní aspirace neoklasicistní estetiky a její perspektivní potenciál popisuje, jak se může překlopit do prázdnoty či kýče, jimiž "zbytnělá" antika. Zůstává v naší mysli a prostředí.

Tato kniha si klade otázku, jak neoklasicistní hodnota jednoduchosti slouží k vyvolání epifanické antiky a jak bělost ve své doslovné i metaforické podobě působí jako "logo" neoklasicistní antiky a esteticky funguje v různých médiích. V kontextu doznívání neoklasicky idealizované antiky Fitzgerald popisuje nové obsahy, které vytváří její asymptotický přístup k bezvýznamnosti, a to, jak antika, kterou si představovala, je i není s námi.