Zdravotníci na nechvalně proslulé barmské železnici: Zprávy o životě, smrti a válečných zločinech od těch, kteří tam byli s jednotkou F-Force.

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 4 hlasů.

Původní název:

Medical Officers on the Infamous Burma Railway: Accounts of Life, Death and War Crimes by Those Who Were There with F-Force

Obsah knihy:

V roce 1944 byla generálu Arimuru Tsunemichimu, veliteli japonské správy válečných zajatců, předložena sbírka lékařských zpráv z hlavních zajateckých pracovních táborů podél nechvalně proslulé thajsko-barmské železnice. Autoři uvedli, že zprávy nejsou ani stížnostmi, ani protesty, ale pouhým konstatováním faktů. Vězni dostali jedinou odpověď - že všechny kopie dokumentů musí být zničeny. Jak později vzpomínal jeden z důstojníků: "To se samozřejmě nestalo." Kopie těchto zpráv se zachovaly, uložené v zaprášených složkách, aby se budoucí generace dozvěděly pravdu.

Práce na železnici začaly v červnu 1942, Japonci využívali především nucené civilní práce a také asi 12 000 britských válečných zajatců a příslušníků Commonwealthu. Takoví jsou dobře známí. Stejně jako příběhy o špatném zacházení a brutalitě, z nichž mnohé byly zveřejněny. Naprostá většina těchto vyprávění však byla sepsána až po válce, podbarvená utrpením, které muži prožili. Zde předkládané zprávy jsou zcela unikátní, neboť je sepsali zdravotníci v táborech v době, kdy se události, které popisují, odehrávaly před jejich očima.

Zdraví a blahobyt válečných zajatců byly prvořadým zájmem zdravotníků a díky těmto zprávám se můžeme dozvědět, jak přesně byli muži ošetřováni, stravováni a jak o ně bylo pečováno, a to v nebývalých detailech. Nejsou zde žádné přehnané příběhy nebo falešné vzpomínky, pouze fakta, ačkoli mohou být šokující a znepokojující. Dozvídáme se, jak zdravotníci organizovali své nemocnice a jak se vypořádávali s hroznými nemocemi, bitím a podvýživou, kterou muži prodělávali. Jak uvádějí sestavovatelé zpráv, 45 % mužů v jejich péči zemřelo během pouhých dvanácti měsíců.

Stejně tak ale zjišťujeme, že vězni měli možnost vyjádřit svůj názor, měli zázemí a odvahu psát a předkládat Japoncům takové zprávy, což možná popírá některé dlouho zažité představy o podmínkách v táborech. Prostřednictvím slov samotných zdravotnických důstojníků se zde dozvídáme některé podrobnosti o tom, co se na železnici smrti skutečně dělo, ať už v dobrém či zlém.