Zabíjet národy: Americká strategie v leteckém a atomovém věku a vzestup vzájemně zaručeného zničení

Recenze čtenářů

Kniha poskytuje kritickou analýzu vývoje jaderné politiky USA od roku 1945, zejména se zaměřením na roli amerického letectva a velitelství strategického letectva v kontextu strategií studené války. Vyprávění je přístupné a nastiňuje, jak se jaderné strategie vyvíjely v čase, ale styl psaní může být pro některé čtenáře náročný.

⬤ Dobře zpracovaná a komplexní analýza jaderné politiky USA
⬤ přístupné a poučné vyprávění
⬤ zdůrazňuje důležité historické souvislosti a vojenské myšlení
⬤ účinně zachycuje vývoj strategie
⬤ cenné pro studenty studené války
⬤ doporučeno čtenářům se zájmem o vojenskou historii.

Styl psaní může být obtížný na čtení a vyžaduje opakované čtení pro pochopení; nemusí být plně operační povahy, zaměřuje se spíše na vývoj doktríny.

(na základě 7 hodnocení čtenářů)

Původní název:

To Kill Nations: American Strategy in the Air-Atomic Age and the Rise of Mutually Assured Destruction

Obsah knihy:

V letech 1945 až 1950 měly Spojené státy celosvětový jaderný monopol. Bomba A změnila strategické vzdušné síly země a letectvo vytlačilo námořnictvo z první linie americké obrany.

V knize Zabíjet národy Edward Kaplan sleduje vývoj amerického strategického letectva a příprav na jadernou válku od této rané letecko-atomové éry až po pozdější období (1950-1965), v němž atomový potenciál Sovětského svazu, urychlený termonukleárními zbraněmi a balistickými raketami, učinil americké strategické prostředky zranitelnými a postupně podkopal letecko-atomovou strategii. Přechod k vzájemně zaručenému zničení (MAD) prostřednictvím všeobecné jaderné výměny postupně převládl ve strategickém myšlení a přidělování rozpočtových prostředků. Brzy byly americké letecké bombardovací flotily vyzbrojené jadernými zbraněmi, které se formovaly pro konvenčně definované - pokud nepravděpodobné, pak nemožné - vítězství, vytlačeny raketovými silami určenými k přežití a potrestání.

Letectvo ustoupilo z popředí americké bezpečnostní politiky. Kaplan zpochybňuje nevyhnutelnost i výhodnost strategické doktríny MAD.

Zabývá se procesem, v němž se utvářely kulturní, institucionální a strategické představy o MAD, a pronikavě využívá srovnání mezi generály, kteří si mysleli, že mohou vyhrát jadernou válku, a chladnou institucionální logikou sebevražedného paktu, jímž byla MAD. Kaplan rovněž nabízí přehodnocení Eisenhowerovy jaderné strategie a diplomacie, aby doložil okrajovou životaschopnost vzdušné a atomové vojenské síly i v éře balistických raket.