Wash Me On Home, Mama

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Obsah knihy:

A především Pete Najarian, z jehož Mámě se chce brečet, Dokonalý člověk odkládá knihu s vypláchnutýma očima a čistým srdcem. Jak se to stane? Formálně je román jednoduchý: po několika stránkách se věnuje vnitřním okamžikům hrstky postav žijících volně pospolu v jakési komuně, mezi jednotlivými oddíly je lehce nakreslená linie naznačující posun vpřed pomocí odstavce psaného kurzívou. Pocit je zvláštně a osvobozeně prostorový, vytvářený snad rytmem, načasováním jedné kvality myšlení a bytí a pak jiné. Není to prostředek známý jako "více pohledů vzájemně se komentujících, kritizujících a redukujících. Děje se tu něco nového. Úplnost a platnost každého srdce a mysli otevírá svět na světě pohybující se ve vzájemných volných vztazích. Ano, zde, v této knize, se odehrává tanec.

Tyto postavy jsou nám dány pod úrovní jejich sebepojetí. Neexistuje žádný povrch, který by bylo třeba prořezávat nebo interpretovat: tyto postavy je třeba jednoduše poznat, nikoliv je přelstít: jsou viděny a ukázány bez obran, sebeklamů, sebemrskačství, které tvoří ego a to, co jsme zvyklí považovat za osobnost. Pošťačka, která za deště jí v krabici sendvič s burákovým máslem, náhlé zděšení muže, který za soumraku venčí psy, tajná rozkoš z hnoje na zahradě, kuchyně, než se kdokoli probudí, dívka, která si nasazuje náušnice, než se vydá na potrat, sen o čerstvém chlebu - nejde jen o přesnost okamžiků, průzračnost jazyka (člověk si zcela neuvědomuje ani Najariana samotného), ale to, že se dotýká pramene, kde je všechno ještě nedotčené, významné, svobodné, dokonce i to strašné (politický vězeň za mořem, zkrachovalá komunita, rozbité lásky, nešťastné dítě, znečištěná zátoka), při vší skromnosti, a dokonce, soudě podle Najarianova průvodního odstavce, fikce nabývá v tomto malém svazku nový směr. Vlastnosti, které jsme považovali za podstatné pro román, jsou nepodstatné, pokud jsou vůbec přítomny, a to, čeho jsme se vzdali jako nemožného - prostor, světlo, vzduch, čas, radost -, nekvete v textu, ale ve čtenáři. Vzývání domova a moře, které udržují rytmus, jsou na místě, neboť místo vnímání bylo nalezeno tam, kde je srdce doma.

Je to tiché a dokonalé umění, které se čte jako hudební skladba pomalu a s chutí a pak znovu. (Harriet Adams Transue, docentka a ředitelka oddělení ženských a genderových studií na Toledské univerzitě. Pro The American Book Review, 1981)