Vzpomínáš si na mě?: Otec, dcera a hledání vlastního já: Jak si vzpomínáš na to, co jsi dělal?

Recenze čtenářů

Kniha se zabývá autorčiným vztahem k otci, který trpí Alzheimerovou chorobou, a kombinuje osobní vzpomínky s širšími úvahami o stárnutí a demenci. Kniha byla kladně přijata pro svou emocionální hloubku, upřímnost a vhled do složitých situací při jednání s blízkými, u nichž dochází k úbytku kognitivních funkcí.

⬤ Hluboce osobní a dobře napsaná kniha, která vyvolává řadu emocí.
⬤ Poskytuje cenné poznatky o demenci a stárnutí, takže je užitečným zdrojem informací pro pečovatele a blízké.
⬤ Poutavé vyprávění, které kombinuje humor s bolestnou realitou Alzheimerovy choroby.
⬤ Podnětné diskuse o smyslu života, stárnutí a osobních vztazích.
⬤ Čtenáři velmi doporučované, často díky obsahu, který je blízký těm, kdo mají osobní zkušenost s demencí.

⬤ Někteří čtenáři považují jazyk za zbytečně složitý nebo extravagantní.
⬤ Formát memoárů může někdy působit příliš ambiciózně, což vede k pocitu chybějících částí.
⬤ Pro čtenáře bez osobního vztahu k tématu může být náročné se s obsahem plně ztotožnit.

(na základě 9 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Do You Remember Me?: A Father, a Daughter, and a Search for the Self

Obsah knihy:

Judith Levineová ve své oceňované knize Škodí to nezletilým radikálně převrátila naše ustálené představy o dětství. Nyní se v těchto dojemných memoárech dcery, která se vyrovnává s obtížným otcem propadajícím se do demence, zabývá druhým koncem života a předkládá pronikavý průzkum způsobů, jakými přemýšlíme o postižení, stárnutí a o sobě samém, jak přebývá v těle a ve světě.

V próze, která je nesentimentální, a přesto dojemná, vážná, a přesto temně vtipná, složitá v emocích a myšlenkách, a přesto úsporná v dikci, Levineová znovu skládá osobní a profesní historii svého otce, i když on o ní ztrácí přehled. Odkrývá vrstvy jeho komplikované osobnosti a odhaluje informace, které překvapují i její matku, s níž byl její otec ženatý více než šedesát let.

Jak se stav jejího otce zhoršuje, hrozí, že se rodinná shoda o tom, kým byl a je a jak o něj nejlépe pečovat, neustále hroutí. Levineová líčí bolestné diskuse, šílené výbuchy a opatrné vyjednávání a rozebírá měnící se spojenectví mezi rodinou, přáteli a střídající se gardou najatých pečovatelů. Tráví s otcem stále více času a konfrontuje se se vztahem, který už dlouho pociťuje jako zbavený lásky. Tím, že se stará o jeho potřeby, se učí o něj pečovat a pomalu ho i milovat.

Zatímco Levineová zaznamenává tento vývoj, hledá mimo rodinu zdroje jejího vnímání a očekávání a do osobního příběhu obratně vplétá politiku, vědu, historii a filozofii. Memoáry se otevírají a stávají se kritikou postoje naší kultury ke starším lidem. Klaustrofobické vyprávění o Alzheimerově chorobě se mění v komplexní lekci o lásce, povinnosti a společenství.

Co vytváří já a udržuje ho vcelku? Levine trvá na tom, že pouze spolupráce ostatních může ochránit otcovo já před hádankami v jeho mozku. Přijímajíc vzájemnou závislost a zranitelnost, nikoli autonomii a produktivitu, jako základní prvky našeho lidství, Levineová vyzývá sebe i své čtenáře, aby našli nový smysl, dokonce naději, ve smrtelnosti jednoho muže i v naší vlastní.