Vykreslení francouzského realismu

Recenze čtenářů

Aktuálně nejsou k dispozici žádné recenze čtenářů. Hodnocení je založeno na 2 hlasů.

Původní název:

Rendering French Realism

Obsah knihy:

Realistické romány jsou obvykle považovány za věrohodné zobrazení světa, a i když je tato věrohodnost kriticky zkoumána (jako tomu bylo ze strany marxistických a feministických kritiků), kritika se týká mimoliterárních záležitostí, jako je buržoazní ideologie nebo nedostatky v zobrazení žen. Tato kniha vychází z teze, že bodem definujícím realismus je bod, v němž se procesy reprezentace rozpadají, jakási černá díra textovosti, trhlina v tkáni.

Autorka tvrdí, že naše představy o kontinuitě, čitelnosti, reprezentativnosti nebo naše představy o jednotě a ideologickém posunu - nebo dokonce naše představy o tom, co je skryté, okultní nebo nepřítomné - pocházejí ze samotného realistického modelu devatenáctého století. Autor tvrdí, že místo předpokládané reprezentativnosti bychom měli hledat místa, kde texty nepokračují v reprezentativním modelu, kde dochází k náhlému odpadnutí, k propasti. Namísto toho, aby autor toto místo považoval za nedostatek, tvrdí, že se rovná mimetickým úspěchům reprezentace.

Po úvodní kapitole věnované hranicím a trhlinám textovosti se kniha zabývá Stendhalovým dílem od jeho raného období, kdy byl předchůdcem pozdějšího realismu, až po román La Chartreuse de Parme, který ukazuje, jak je pro Stendhala komunikační akt vždy tvořen mlčením, mezerami a přerušeními. Autor dále čte několik Balzacových děl a ukazuje, jak autor při nastolování praxí kontinuity, na nichž závisí jeho tvorba, tato díla na různých strategických místech přerušuje. V kapitole nazvané "Romantická přerušení" se ukazuje, že díla Nervala a mladšího Dumase, zdánlivě nesouvisející s realistickým projektem, jsou poznamenána ideologickými, reprezentačními a sémiotickými předpoklady, které vytvořil Balzac.

Kniha končí Flaubertem, přičemž se zabývá jednak tím, jak Flaubert neustále dělá věci "nehodící se", jednak tím, jak se kritici, a to i ti nejpronikavější postmoderní, často snaží uhladit permanentní krizi roztržky, která je znakem Flaubertova psaní.