Významný filozof, antropolog a sociolog Max Scheler (1874-1928), známý svou "Filozofickou antropologií", se v tomto díle věnuje problémům etiky a filozofie náboženství, přičemž se snaží "pozvednout svůj duchovní pohled nad proudy a mlhy této doby do čistšího ovzduší a zaměřit jej na to, čím je člověk člověkem, tj.
čím se podílí na věčnosti. Milost spočinout v úžasu a radosti z věčného a vnímat zbytek života jen jako spletitou cestu k tomuto vysokému cíli je dána jen málokomu.
Autor zde chce začít s menším úkolem - ukázat, jak lze poptávku hodiny uspokojit z pramenů ducha v člověku, v nichž se snoubí božské a pouze lidské, aby se 'Vita nuova' stala opět možnou pro ty, kdo od této doby trpěli a trpí nejhlouběji." (Předmluva) Tímto dílem Scheler inicioval hnutí duchovně-náboženské obnovy v katolické tradici v období Výmarské republiky. Reprint původního vydání z roku 1921.
