Voda a to, co víme: Po stopách kořenů severského života

Recenze čtenářů

Kniha Karen Babinové „Voda a to, co víme“ je sbírkou esejů, v nichž se prolínají osobní vzpomínky, historie a úvahy o významu vody a místa, zejména v Minnesotě. Eseje vyvolávají silný pocit nostalgie a propojení s autorčinými kořeny a rezonují se čtenáři z Minnesoty i mimo ni.

Eseje jsou krásně napsané, vyvolávají hluboké emoce a pocit domova. Mnozí čtenáři oceňují kombinaci osobního a akademického pohledu, schopnost vyjádřit složité pocity týkající se místa a memoárovou kvalitu psaní. Kniha je vnímána jako podnětná a zároveň důvěrná a nabízí jedinečný pohled na vazby, které lidé mají ke svému prostředí.

Někteří čtenáři měli pocit, že témata knihy jsou známá a nijak zvlášť převratná, a vyjadřovali pocit, že „to už tu bylo“. Jiní poznamenali, že ačkoli Babine píše výborně, zkoumání témat spojených s vodou nemusí oslovit každého, zejména ty, kteří nemají k takovým zážitkům osobní vztah.

(na základě 10 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Water and What We Know: Following the Roots of a Northern Life

Obsah knihy:

Vítěz Minnesota Book Award 2016 za memoáry a tvůrčí literaturu faktu

Zamyslete se nad svým místem, nad místem, kde se cítíte nejlépe doma: jezero lemované stromy, fazolové pole zasazené na ukradené půdě, vrtná souprava vrtající zlatou prérii, ulice města žijící energií. Karen Babineová, napsaná jazykem severské krajiny plné zkušeností, zkoumá význam toho, že jste v určitý den na svém místě.

V esejích, které putují od divokosti jezera Superior až po řád jablečného sadu, Babineová sleduje etiku místa, způsob, jak pochopit podstatu obývání místa hluboce zakořeněného v osobních příbězích. Vede nás od okamžiků zamyšlení přes stránky historie své minnesotské rodiny až k dramatu země a utváření krajiny. Od hlavního toku Mississippi ve státním parku Itasca - jeho název pochází z veritas caput, tedy "pravá hlava" - zkoumá touhu, která pohání myšlenku Severu. Kousnutí do jablka Honeycrisp vypěstovaného v Ohiu ji vrací k jejímu původu v Minnesotě a k lekcím pečení koláčů v babiččině kuchyni. Do Deadwoodu v Jižní Dakotě jejího prapradědečka, krátce policejního náčelníka.

V překladu jejích předků ze švédštiny do minnesotštiny.

Na vnějším okraji Novomadridského zlomu v Nebrasce.

Přes roviny podél silnice I-90.

Na úpatí hory Svaté Heleny: Babine pátrá po tom, čemu Irové říkají dinnseanchas, pověsti o místě. Ptá se, jak země určuje, jací lidé v ní rostou? A skrze to všechno teče voda, nese kánoi z březové kůry s dírou po kulce a krvavou skvrnou, hučí přes Edmund Fitzgerald, zaplavuje údolí Red River, vyřezává zaledněnou zemi spolu s historickou pamětí.

Babine pátrá po příbězích, které voda vepsala do lidského vědomí, a znovu a znovu odhaluje, co nám jejich jímavost říká o našem místě a o tom, co znamená být tady.