Vnější okraj Ulsteru: Vzpomínky na společenský život v Donegalu devatenáctého století.

Recenze čtenářů

Kniha „Vnější okraj Ulsteru“ přináší podrobné svědectví o životě v Irsku v 19. století, zejména v době velkého hladomoru. Přináší podstatné historické poznatky, ale pro moderní čtenáře může být náročná kvůli svému vyjadřování. Ačkoli je kniha chválena za sugestivní líčení doby a komunity, někteří recenzenti poukazují na nedostatečné uznání chudoby, kterou lidé zažívali.

Bohatě popisuje každodenní život v Irsku v 19. století, zejména v období kolem hladomoru. Poskytuje poutavý úvod a kontext díky moderním badatelům. Považováno za jedno z mála vyprávění z první ruky z této doby. Čtenáři vřele doporučováno pro své fascinující postřehy a vyprávění. Osloví zájemce o irskou historii a genealogii.

Není nejsnadnějším čtením pro moderní publikum kvůli odlišnostem v jazyce a formulacích. Někteří recenzenti měli pocit, že se kniha vyhýbá pojednání o extrémní chudobě, které čelili prostí lidé.

(na základě 9 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Outer Edge of Ulster: A Memoir of Social Life in Nineteenth-Century Donegal

Obsah knihy:

Hugh Dorian se narodil v chudobě na donegalském venkově v roce 1834. Přežil velký hladomor v Irsku, ale promarnil neobvyklé příležitosti k vlastnímu rozvoji. Po ztrátě zaměstnání a střetech s kněžími a policisty se přestěhoval do města Derry, ale nikdy nesklouzl ze stínu problémů. Tři z jeho dětí zemřely na nemoci a jeho žena spadla opilá do řeky Foyle a utopila se. Dorian upadl do alkoholové bídy a v roce 1914 zemřel v přelidněném slumu. Unikátní dokument zachoval tragédii Dorianových životních osudů. V roce 1890 dokončil "pravdivé historické vyprávění" o sociálních a kulturních proměnách své rodné obce. Toto vyprávění tvoří nejrozsáhlejší zprávu o velkém hladomoru v nižších vrstvách. Je to dojemné vyprávění o životě obyčejných lidí za neobyčejných okolností a vybízí ke srovnání s klasickými vyprávěními o otrocích Fredericka Douglasse a Harriet Jacobsové. Dorian ve své rekonstrukci světa chudých před hladomorem dosahuje takového stupně celistvosti, který nemá v současné memoárové či beletristické literatuře obdoby. Popisuje jejich pracovní a životní podmínky, sport a pití, náboženské pobožnosti a svátky. A pak popisuje katastrofu, která tento svět zničila.

Hrůza se vybavuje živě, ale zdrženlivě: "Ve vesnicích zavládlo truchlivé ticho, v chalupách ponurá bída a vyhublé tváře, které vykazovaly všechny známky strádání." Obraz hladomoru je drsný, ale autentický: "lícní kosti se ztenčily a zvýšily, tváře zmodraly, kosti se zostřily a oči zapadly.... nohy a chodidla otékají a rudnou a kůže praská...". A nakonec přišlo "rozptýlení... do míst, o kterých jejich otcové nikdy neslyšeli a která by sami nikdy neviděli, kdyby se časy nezměnily". Nikdo," píše, "nedokáže změřit vzdálenost širokého Atlantiku rychleji a lépe než otec, jehož dítě se tam nachází". Textem se táhne pocit ztráty, který má blíže ke smutku než k nostalgii: je to spíše nářek nad tím, co mohlo být - nad budoucností, jak si ji představovali před hladomorem - než nad skutečnou minulostí. Poslední a trvalý obraz je obrazem traumatu, z něhož se nelze vzpamatovat: mudrci, kteří v letech před hladomorem sedávali dlouho do noci a debatovali o politice, se scházeli i v letech po hladomoru, ale nyní seděli mlčky, "jejich poddaným... chyběla slova". Dorianovo vyprávění nebylo za jeho života nikdy publikováno a po autorově smrti bylo téměř zapomenuto.

Kniha The Outer Edge of Ulster vyšla poprvé v Irsku v srpnu 2000 a obsahuje odborný úvod, který sleduje problémy, jež autora sužovaly, a zasazuje vyprávění do širších literárních souvislostí. Tato kritikou oceňovaná kniha, která se poprvé objevuje v Americe, nabízí intimní pohled na každodenní život obyčejných lidí, kteří čelí neobyčejným výzvám.