Víra, věda a porozumění

Recenze čtenářů

Kniha sira Johna Polkinghorna zkoumá vztah mezi vědou a náboženstvím prostřednictvím řady esejů a přednášek. Jejím cílem je ukázat, že víra a věda mohou existovat vedle sebe, a přináší vhled do různých témat souvisejících s tímto dialogem. Přestože mnozí čtenáři považují diskuse za cenné a podnětné, někteří vyjadřují nespokojenost s některými předloženými argumenty, zejména pokud jde o koncept designu v biologii.

Autor má působivé zázemí jak ve vědě, tak v teologii, což přispívá k pronikavým esejům. Styl psaní je poutavý a zpřístupňuje složitá témata. Kniha podporuje dialog mezi vědou a náboženstvím a nabízí osvěžující pohled, který se vyhýbá extrémním postojům. Klíčová témata jsou dobře prozkoumána a mnozí čtenáři ocení autorovu snahu o sladění víry s vědeckým poznáním.

Někteří čtenáři považují některé eseje za méně uspokojivé, zejména ty, které pojednávají o designu v biologii a které se mohou přiklánět ke kontroverzním teoriím, jako je „neredukovatelná složitost“. V některých oblastech se objevuje kritika týkající se hloubky a účinnosti Polkinghornových argumentů, což poukazuje na možné mezery v jeho smíření víry a vědy.

(na základě 3 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Faith, Science and Understanding

Obsah knihy:

Jeden z nejuznávanějších vědců-teologů současnosti se v této poutavé knize zabývá aspekty vzájemného působení vědy a teologie. John Polkinghorne obhajuje místo teologie na univerzitě (je součástí lidského hledání pravdy) a rozebírá roli zjevení v náboženství (je záznamem zkušenosti, nikoli sdělováním nezpochybnitelných tezí).

V celém svém podnětném rozhovoru hovoří Polkinghorne s upřímností a otevřeností, která pramení z jeho dlouholetých zkušeností ve vědeckém výzkumu. Ústředním tématem Polkinghornovy sbírky spisů je sladit to, co věda může říci o procesech ve vesmíru, s teologickou vírou v Boha, který působí ve stvoření. Autor důkladně zkoumá dva související pojmy.

Prvním je božské sebeomezení zapojené do stvoření, které vede k důležitému přehodnocení tradičního tvrzení, že Bůh nejedná jako příčina mezi příčinami. Druhým je povaha času a Boží angažovanost v něm, což je téma, které, jak Polkinghorne ukazuje, může propojit meta-vědecké a teologické chápání.

V závěrečné části knihy autor podává přehled tří století debaty o vědě a teologii a hodnotí práce významných současných přispěvatelů do této diskuse: Wolfharta Pannenberga, Thomase Torrance a Paula Daviese. Zamýšlí se také nad tím, proč se vědecko-teologickou diskusí již několik století zabývají zejména Angličané.