Vídeňská škola Reader: Politika a kunsthistorická metoda ve 30. letech 20. století

Recenze čtenářů

The Vienna School Reader, editovaná Christopherem Woodem, je zásadní sbírkou uměleckohistorických spisů z počátku 20. století, která poskytuje významný vhled do metodologie a filozofických debat vídeňské modernistické školy, což z ní činí základní zdroj informací pro studenty a badatele o modernistickém umění.

Kniha obsahuje klíčové texty, které jsou poprvé přeloženy do angličtiny a poskytují cenné poznatky pro uměleckohistorický výzkum. Woodův úvod a ediční komentář jsou oceňovány za kontextualizaci materiálu a objasnění jeho významu. Kniha je považována za nezbytnou četbu pro postgraduální studenty, vědce a všechny, kdo se zajímají o dějiny modernistického umění.

Někteří recenzenti se domnívají, že není zahrnuto dostatečné množství materiálu, konkrétně poukazují na vynechání důležitých textů Hanse Sedlmayra a Otto Pächta. Objevuje se kritika týkající se Woodova přístupu k politickým důsledkům spisů, přičemž se objevují názory, že mu možná chybí hlubší politické souvislosti nebo že se jimi zabývá nepříjemně.

(na základě 2 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Vienna School Reader: Politics and Art Historical Method in the 1930s

Obsah knihy:

Anglicky psaný úvod do spisů tzv. nové vídeňské školy dějin umění.

Tato kniha seznamuje anglicky píšící čtenáře se spisy tzv. nové vídeňské školy dějin umění. Hans Sedlmayr (1896-1984) a Otto P cht (1902-1988) podnikli ve 30. letech 20. století ambiciózní rozšíření formalistického projektu dějin umění Aloise Riegla (1858-1905). Sedlmayr a P cht vycházeli z estetického pojetí autonomie a neredukovatelnosti uměleckého procesu. Zároveň věřili, že v uměleckém díle mohou číst celé kultury a světonázory. Klíčem k této kontextualistické alchymii byl pojem „struktury“, jakési hluboké formální vlastnosti, kterou umělecké dílo sdílí se světem. Sedlmayrův a P chtův projekt okamžitě upoutal pozornost myslitelů, jako byl Walter Benjamin, kteří byli podobně netrpěliví s tradiční empirickou vědou. Nový projekt měl však i svou temnou stránku. Sedlmayr použil dějiny umění jako prostředek k rozsáhlé kritice modernity, která brzy přerostla v nacionalistickou a přímo fašistickou polemiku, a to i v době, kdy byl P cht, Žid, nucen odejít do exilu. Sedlmayra a celý vědecký projekt Strukturanalyse ostře odmítli Meyer Schapiro a později Ernst Gombrich.

Po úvodní eseji knihu otevírají dvě ukázky z Riegla. Následují eseje Sedlmayra, P chta, Guida Kaschnitz-Weinberga a Fritze Novotného, všechny z 30. let 20. století. Knihu uzavírají rozdílné reakce Benjamina (1933) a Schapira (1936). Názorový rozdíl mezi těmito dvěma klíčovými hlasy znovu nastoluje otázku legitimity a účinnosti metody a odhaluje analogie mezi projektem Nové vídeňské školy a antiempirickými kulturními dějinami naší doby. Kniha obsahuje také rozsáhlou bibliografii.