Uzdravování v rané církvi: Služba církve v oblasti uzdravování a exorcismu od prvního do pátého století

Recenze čtenářů

Daunton-Fearova kniha důkladně zkoumá uzdravování v rané církvi, a to s působivou vědeckou erudicí a postřehy. Je v ní však patrná zaujatost způsobená autorovou osobní příslušností ke službě, která ovlivňuje jeho interpretaci údajů.

⬤ Důkladná a působivá odborná práce s komplexním záběrem na téma uzdravování v raném křesťanství.
⬤ Nabízí cenné poznatky a mnoho zajímavých cest pro další výzkum.
⬤ Poutavý a přístupný styl psaní z ní činí zajímavé čtení i pro ty, kteří se s tématem neseznámili.

⬤ Autorova zaujatost způsobená jeho vlastní léčitelskou službou zkresluje výklad, zejména podceňuje uzdravování jako metodu evangelizace.
⬤ Předkládá úzký pohled na uzdravování jako jedinou křesťanskou odpověď na utrpení a odmítá ostatní tradiční pohledy.
⬤ Předpojatě kritizuje praktiky spojené s relikviemi svatých, chybí jí uznání širších aspektů víry.

(na základě 4 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Healing in the Early Church: The Church's Ministry of Healing and Exorcism from the First to the Fifth Century

Obsah knihy:

Tato monografie představuje dosud nejobsáhlejší výzkum léčitelské činnosti rané církve. Na rozdíl od raných skeptiků, jako byl B.

B. Warfield, je autor přesvědčen, že ve staletích následujících po apoštolech existovala živá služba uzdravování, i když poněkud kolísala a měnila svůj způsob. Exorcismus je výrazně doložený v celém období.

Otcové z doby před Niceou uznávali jeho velkou apologetickou hodnotu jako dramatické demonstrace nadřazenosti Ježíše Krista nad pohanskými bohy.

Zdá se, že zájem o zázraky uzdravování jako takové byl charakteristický zejména pro méně vzdělané členy církve a pro ty, kteří byli ve své oddanosti Kristově věci cudní. Mezi těmito skupinami se objevovaly dary uzdravování, které se v polovině třetího století staly, jak se zdá, vzácnými, ale později byly opět dobře doloženy v mnišských kruzích.

V přednicénském období bylo pomazání olejem (ve jménu Krista) zjevně cestou k uzdravení, a i když se o něm mluví poměrně zřídka, mohlo být rozšířeno jako součást pravidelné služby místních duchovních nemocným. Docházelo také k uzdravování při křtu, a to jak fyzickému, tak duchovnímu. V pokoncilní církvi se významným místem uzdravování staly svatyně mučedníků.

Úctu k tomuto kultu mohli církevní otcové podporovat jako přijatelnou alternativu k magickým praktikám. Důkazy však naznačují, že k synkretismu docházelo a relikvie mučedníků mohly být obdařeny téměř magickou úctou. Většina církevních otců měla kladný vztah k lékařské profesi, považovala ji za cestu Božího působení a koncem 4.

století jeden z nich byl průkopníkem nemocnic, které se pak rozšířily po celém východním Středomoří. V příloze svého díla autor uvádí devět ukazatelů z léčitelské činnosti rané církve a ze své vlastní zkušenosti, které mají pomoci těm, kdo se dnes věnují službě uzdravování.