Tichý tichý hlas - Psychoanalytické úvahy o vině a svědomí

Recenze čtenářů

Kniha nabízí průkopnické zkoumání psychiky, zejména zkoumání superega, viny a jejich významu pro moderní psychopatologii. Efektivně propojuje psychoanalýzu a etiku a poskytuje cenné poznatky pro lékaře i jednotlivce, kteří se zajímají o emoční pohodu.

⬤ Přehledný a poučný obsah
⬤ poskytuje významné porozumění superegu a vině
⬤ cenný pro klinickou práci
⬤ překlenuje propast mezi psychoanalýzou a etikou
⬤ nabízí komplexní popis přínosu psychoanalýzy k morálnímu vývoji.

Není snadno přístupný pro ty, kdo nemají základy psychoanalýzy; může vyžadovat úsilí k plnému pochopení předkládaných konceptů.

(na základě 3 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Still Small Voice - Psychoanalytic Reflections on Guilt and Conscience

Obsah knihy:

Zatímco Freud sám považoval svědomí za jednu z funkcí superega, v knize Tichý hlas: Carveth tvrdí, že superego a svědomí jsou odlišné psychické funkce, a proto je třeba do psychoanalytické strukturální teorie mysli přidat čtvrtou psychickou strukturu, svědomí. Tvrdí, že ačkoli svědomí i superego vznikají v tzv. pre-oidipální fázi vývoje kojence a dítěte, skládají se z protichůdných a často konfliktních identifikací. Primární objekt, stále nejčastěji matka, je nevyhnutelně prožíván na jedné straně jako pečující a konejšivý, na druhé straně jako frustrující a pronásledující. Svědomí se utváří při identifikaci s vychovatelem, superego při identifikaci s agresorem. V lidské psychice funguje princip reciprocity: za přijatou lásku se člověk snaží lásku opětovat; za nenávist nenávidět (zákon talionu).

Stejně jako Franz Alexander a Sandor Ferenczi před ním považuje Carveth terapeutický úkol za zbavení superega moci. Na rozdíl od svých předchůdců však nenavrhuje jeho nahrazení racionálním egem, neboť podle jeho názoru racionalita nemůže sloužit jako zdroj hodnot. V návaznosti na Jeana-Jacquese Rousseaua nenachází kořeny morálky v rozumu, ale v pocitu, v soucitném ztotožnění neboli "lítosti". S Pascalem zastává názor, že "srdce má důvody, které rozum nemůže poznat". Tyto "důvody srdce" tvoří jádro svědomí. Na rozdíl od trýzně způsobené démonickým superegem, které pouze využívá přestupek jako záminku k tomu, aby si dělalo, co chce - trestalo a trápilo ego -, svědomí, které Winnicott nazývá "schopností zájmu", je skutečně znepokojeno selháním v lásce. Autor tvrdí, že se musíme postavit svému špatnému svědomí, uznat a nést skutečnou (depresivní) vinu a prostřednictvím lítosti, pokání a nápravy dospět k přijetí smíření a odpuštění, nebo budeme nuceni trpět mukami zatracených - pronásledovatelskou vinou způsobenou sadistickým vnitřním pronásledovatelem a sabotérem, superegem.

Autor se domnívá, že škody, které v lidských dějinách napáchali psychopati pohánění id, jsou nicotné ve srovnání se škodami, které napáchali ideologové pohánění superegem. Freud a pozdější psychoanalýza do značné míry vybělily superego, zatímco démonizovaly id, údajnou "bestii" v člověku, zatímco ve skutečnosti jsou zvířata málokdy bestiální, alespoň ne tak, jak jsou často lidé. Psychoanalytici si sice uvědomovali jeho destruktivitu v klinické sféře, ale do značné míry ignorovali ideologie nadvlády - sexismus, rasismus, heterosexismus, třídismus a childismus -, které jsou internalizovány z bezkoncepčních společností do bezkoncepčního superega. V předposlední kapitole, čerpající z prací Hannah Arendtové, Terryho Eagletona a dalších, Carveth kriticky hodnotí koncepty psychopatie a zla. V závěrečné kapitole obhajuje demytologizující, deliteralizující či dekonstruktivní přístup k Bibli jako metafoře, který se však vymyká Freudově derogaci tohoto přístupu tím, že s Hegelem v jeho nejupřímnější podobě uznává, že jeho výsledkem je humanistická etika, kterou již nelze ztotožňovat s náboženstvím.