Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Toma Burgise „The Looting Machine“ se zabývá vykořisťováním a drancováním afrických zdrojů zahraničními společnostmi a zkorumpovanými místními vůdci. Podrobně zkoumá systémové problémy, které vedou k chudobě v afrických zemích bohatých na zdroje, a poukazuje na spoluvinu západních i čínských zájmů. Kniha je chválena za hloubku výzkumu a poučné postřehy, ale je také kritizována za hutný styl psaní a organizaci.
Klady:⬤ Hluboce prozkoumáno a informativní; poskytuje rozsáhlý vhled do problematiky využívání afrických zdrojů.
⬤ Upozorňuje na spoluvinu zahraničních korporací a místního vedení na udržování chudoby.
⬤ Přístupný novinářský styl psaní uprostřed složitých témat.
⬤ Otevřené diskuse o globálním ekonomickém systému a jeho dopadu na Afriku.
⬤ Inspiruje čtenáře k zamyšlení nad širšími systémovými otázkami ovlivňujícími nerovnost.
Zápory:⬤ Hutný a náročný styl psaní, který může být pro některé čtenáře obtížné sledovat.
⬤ Některé recenze zmiňují nedostatečné zaměření na jednání zahraničních společností, větší důraz je kladen na místní korupci.
⬤ Smíšené pocity ohledně struktury knihy s návrhy na lepší uspořádání.
⬤ Někteří čtenáři považovali knihu za opakující se a uváděli, že navzdory důležitému obsahu může být její čtení únavné.
(na základě 75 hodnocení čtenářů)
Původní název:
The Looting Machine: Warlords, Oligarchs, Corporations, Smugglers, and the Theft of Africa's Wealth
Obsah knihy:
Jedna z knih roku podle Financial Times, 2015
Obchod s ropou, plynem, drahokamy, kovy a minerály vzácných zemin působí v Africe spoušť. V letech, kdy Brazílie, Indie, Čína a další rozvíjející se trhy transformovaly své ekonomiky, zůstaly africké surovinové státy připoutány ke dnu průmyslového dodavatelského řetězce. Zatímco Afrika představuje přibližně 30 % světových zásob uhlovodíků a nerostných surovin a 14 % světové populace, její podíl na světovém průmyslu byl v roce 2011 přesně tam, kde v roce 2000: 1 %.
Tom Burgis ve své první knize The Looting Machine (Stroj na drancování) odhaluje pravdu o africkém rozvojovém zázraku: pro surovinové státy je to přelud. Ložiska ropy, mědi, diamantů, zlata a koltanu přitahují globální síť obchodníků, bankéřů, těžařských společností a investorů, kteří se spojují s prodejnými politickými kabalami, aby drancovali hodnoty států. A rozmary ekonomik závislých na zdrojích mohou novou africkou střední třídu uvrhnout zpět do bídy stejně rychle, jako se z ní dostala. Půda pod jejich nohama je stejně nejistá jako šachta konžského dolu.
Jejich prosperita se může rozplynout jako ropa z prasklého potrubí.
Tento katastrofální společenský rozpad není jen pokračováním minulosti Afriky jako oběti kolonií. Drancování se nyní zrychluje jako nikdy předtím. S rostoucí celosvětovou poptávkou po afrických zdrojích hrstka Afričanů oprávněně bohatne, ale naprostá většina je stejně jako celý kontinent oškubávána. Lidé zvenčí mají tendenci považovat Afriku za velký odtok filantropie. Podívejme se však blíže na průmysl surovin a vztah mezi Afrikou a zbytkem světa vypadá poněkud jinak. V roce 2010 měl vývoz paliv a nerostných surovin z Afriky hodnotu 333 miliard, což je více než sedminásobek hodnoty pomoci, která šla opačným směrem. Kdo však tyto peníze získal? Na každou Francouzku, která zemře při porodu, připadá 100 úmrtí jen v Nigeru, bývalé francouzské kolonii, jejíž uran pohání francouzské jaderné reaktory. V ropných státech, jako je Angola, pocházejí tři čtvrtiny státních příjmů z ropy. Vláda není financována lidmi, a proto jim není zavázána. Řada afrických zemí, jejichž hospodářství závisí na zdrojích, jsou rentiérské státy.
Jejich obyvatelé jsou z velké části nevolníci. Prokletí zdrojů není jen nešťastným ekonomickým jevem, produktem nehmotné síly. To, co se děje v afrických státech, kde jsou zdroje, je systematické drancování. Stejně jako jeho oběti mají i jeho příjemci svá jména.
