The Long Tail of Trauma: A Memoir

Recenze čtenářů

Dlouhý ocas traumatu od Elizabeth Wilcoxové je přesvědčivý a krásně napsaný memoár, který zkoumá generační dopad traumatu prostřednictvím zkušeností tří generací žen z rodiny Wilcoxové. V této knize se mísí osobní vyprávění s psychologickými postřehy, přičemž se zabývá složitostí vztahů mezi matkou a dcerou a trvalými následky historického traumatu. Čtenáře upoutá autorčina výmluvná próza a intimní líčení rodinných bojů, což z knihy činí podnětné čtení, které rezonuje se současnými otázkami duševního zdraví a rodinných vazeb.

⬤ Poutavá a krásně napsaná próza
⬤ podmanivé zkoumání generačního traumatu
⬤ promyšlené psychologické postřehy
⬤ poskytuje nový pohled na dynamiku vztahu matky a dcery
⬤ spojuje osobní a historické vyprávění
⬤ relevantní pro současné problémy
⬤ vřele doporučeno více recenzenty.

⬤ Někteří čtenáři měli pocit, že je v knize příliš mnoho introspekce a dramatizace
⬤ pro několik z nich byla struktura vyprávění náročná
⬤ občasné nejasné rozlišení mezi faktickou historií a vymyšlenými scénáři
⬤ nemusí najít odezvu u těch, kteří hledají čistě historickou fikci.

(na základě 30 hodnocení čtenářů)

Obsah knihy:

Tak začíná tato vícegenerační vzpomínková kniha, která zkoumá autorčinu mateřskou historii opakovaných traumat, odloučení, nepříznivých zážitků z dětství (ACES) a jejich dopad na duševní zdraví.

Na pozadí dvacetiletého dialogu s matkou Barbarou, která trpí dlouho nediagnostikovanou posttraumatickou stresovou poruchou, otevírá autorka Elizabeth Wilcoxová svou mateřskou historii narozením své nemanželské babičky Violet německému domácímu sluhovi u Londýna v roce 1904. S matčiným povzbuzením Wilcoxová dále sleduje osudy Violet a její matky Barbary, které jsou obě hluboce zasaženy mateřským odloučením a složitým traumatem, které prožily kvůli válce.

Prostřednictvím dvojí časové osy, která je současná i historická, Wilcoxová splétá zdokumentované i vymyšlené hlasy žen, které jí předcházely. Historické vyprávění začíná u mladé Violet, která prožívá několikanásobné odloučení: od matky do svých šesti let, od nevlastního německého židovského otce během první světové války v deseti letech a od vlastní tříleté dcery Barbary, když její rodina bez ní utíká z Holandska během Hitlerovy invaze. Později je Barbara posazena do vlaku do Walesu se svým osmnáctiměsíčním bratrem Nevillem během operace Krysař a tragicky prožívá také putovní dětství plné pěstounských rodin, internátních škol a zneužívání.

Wilcoxová v tomto poutavém díle obratně proplétá psychologické poznatky, které jako novinářka a spisovatelka v oblasti výchovy v raném dětství a duševního zdraví objevila, a umožňuje tak lépe pochopit dopad nepříznivých zážitků z dětství na pohodu a duševní zdraví dospělých. Prostřednictvím své matky Barbary, která navzdory své těžké minulosti úspěšně vychovala sedm dětí, Wilcoxová také ukazuje, co znamená vychovávat s úmyslem, odpuštěním a bezpodmínečnou láskou.