The Theory of the Loser Class
Na začátku devadesátých let Beck zpíval: "I'm a loser, baby, so why don't you kill me? ' a všechno změnil. Najednou už nebylo tak špatné být šprt nebo podivín; začala se objevovat "loser chic".
O deset let později, poté, co se všichni počítačoví šprti naposledy zasmáli, se Jon Paul Fiorentino obrací k zásadnímu společenskovědnímu textu Thorsteina Veblena z roku 1899 Teorie volného času. Veblenova kniha zavedla do naší kultury pojmy "nápadná spotřeba" a "nouveau riche"; identifikovala novou demografickou třídu volného času a vymezila její postavení v kultuře. The Theory of the Loser Class je tedy uměleckým manifestem estetiky a etiky kultury ztroskotanců.
Kdyby postava Anthonyho Michaela Halla ze Snídaňového klubu psala básně (a vy v hloubi duše víte, že ano), pravděpodobně by se hodně podobaly Teorii třídy poražených. Tento pečlivě vytvořený soubor básní, který čerpá inspiraci z různých textů, od přelomové Teorie třídy volného času Thorsteina Veblena až po Star Wars (bibli nerdů), dokumentuje strasti a nejistoty vnitřního geeka každého z nás. Fiorentino mapuje psychické území opovržení v obchodně opotřebovaných prostorách předměstí Winnipegu, kde krajina stárnoucích nákupních center, vyhořelých domů a obývacích pokojů posetých herními konzolemi slouží jako zrcadlo vnitřních stavů městské ennuie mezi sociálně neschopnými a kulturně otrávenými lidmi.
Střídavě soucitná, vtipná a plná sebenenávisti není Teorie třídy loserů nikdy bez možnosti vykoupení: „A když loser padne,“ říká vypravěč „Přímo do páteře“, „cítím to.“ A když se to stane, tak se to stane. The Theory of the Loser Class je dokonalým soundtrackem pro odcizené a beznadějné.
© Book1 Group - všechna práva vyhrazena.
Obsah těchto stránek nesmí být kopírován ani použit, a to ani částečně ani úplně, bez písemného svolení vlastníka.
Poslední úprava: 2024.11.08 20:25 (GMT)