Techniky pozorovatele: O vidění a modernitě v devatenáctém století

Recenze čtenářů

Kniha zkoumá subjektivní povahu technologického vidění, zejména se zaměřením na to, jak kulturní a sociální představy formují naše vnímání objektivních nástrojů, jako jsou fotoaparáty. Zpochybňuje tradiční osvícenské myšlení, které odděluje mýtus od vědy, a tvrdí, že kulturní hodnoty jsou často neviditelně zakotveny v technologii.

Kniha předkládá hluboký vhled do vnímání vidění a technologií a účinně historizuje pojmy vidění a objektivity. Lze ji vřele doporučit čtenářům, kteří se zajímají o akademické diskuse na tato témata. Několik recenzentů ji shledalo podnětnou a poučnou a ocenilo její význam pro současná média.

Styl psaní je považován za mnohomluvný a pro běžné čtenáře může být obtížně stravitelný. Kromě toho se objevují stížnosti na fyzickou kvalitu knihy, přičemž jeden recenzent poznamenal, že je křehká a špatně vytištěná.

(na základě 6 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Techniques of the Observer: On Vision and Modernity in the Nineteenth Century

Obsah knihy:

Kniha Jonathana Craryho Techniky pozorovatele přináší dramaticky nový pohled na vizuální kulturu devatenáctého století a přehodnocuje problémy vizuálního modernismu i sociální modernity. Tato analýza historického formování pozorovatele je přesvědčivým popisem prehistorie společnosti podívané.

Jonathan Crary v knize Techniky pozorovatele poskytuje dramaticky nový pohled na vizuální kulturu devatenáctého století a přehodnocuje problémy vizuálního modernismu i sociální modernity.

Obracejíc konvenční přístupy, Crary uvažuje o problému vizuality nikoli prostřednictvím studia uměleckých děl a obrazů, ale analýzou historické konstrukce pozorovatele. Trvá na tom, že problémy vidění jsou neoddělitelné od fungování sociální moci, a zkoumá, jak se počínaje dvacátými lety 19. století pozorovatel stal místem nových diskurzů a praktik, které situovaly vidění do těla jako fyziologickou událost. Crary poukazuje na to, že spolu s náhlým objevením se fyziologické optiky vznikly teorie a modely "subjektivního vidění", které pozorovateli poskytly novou autonomii a produktivitu a zároveň umožnily nové formy kontroly a standardizace vidění.

Crary zkoumá řadu rozmanitých prací z oblasti filozofie, empirických věd a prvků vznikající masové vizuální kultury. Dlouze rozebírá význam optických přístrojů, jako je stereoskop, a precinematických zařízení, přičemž podrobně popisuje, jak byly výsledkem nových fyziologických poznatků. Ukazuje také, jak tyto formy masové kultury, obvykle označované jako "realistické", ve skutečnosti vycházely z abstraktních modelů vidění, a naznačuje, že mimetické či perspektivní pojetí vidění a reprezentace bylo v první polovině 19. století v rámci nejrůznějších mocenských institucí a diskurzů zpočátku opuštěno, a to mnohem dříve než modernistické malířství 70. a 80. let 19. století.