Tak skutečné, až to bolí

Recenze čtenářů

Kniha Lydie Lunchové „Tak opravdové, až to bolí“ je syrovou a silnou sbírkou esejů, které se zamýšlejí nad tématy autenticity, feminismu a osobního boje. Její texty se vyznačují upřímností a pronikavou kritikou společenských norem, zejména těch, které se týkají genderu a umění. Není to snadné čtení, často je náročné a obrazné a osloví především ty, kteří mají chuť na krutou realitu života a smysl pro černý humor.

Eseje jsou hluboce osobní, intelektuálně podnětné a plné jedinečných postřehů. Lydia Lunch je oceňována pro svou autenticitu a neokázalé vyprávění, díky čemuž je její dílo elektrizující a nezapomenutelné. Čtenáři oceňují její silnou kritiku společenských otázek i schopnost vyjádřit boje lidí na okraji společnosti. Vyprávění je vnímáno jako poutavé, se směsí humoru a syrových emocí. Mnozí považují knihu za odvážný odraz jejího života, oslavující houževnatost a individualitu.

Kniha nemusí být vhodná pro každého kvůli svému obrazovému obsahu a brutální upřímnosti; některým čtenářům připadala po několika kapitolách vyčerpávající nebo únavná. Někteří recenzenti poznamenali, že eseje se často opakují a mohou být zdrcující. Kritici se také zmiňovali o tom, že styl psaní - ačkoli je syrový a živý - může působit spíše jako chvástání než jako pronikavý pohled. Těm, kteří hledají útěchu nebo konvenční vyprávění, by kniha mohla připadat náročná a nepřitažlivá.

(na základě 23 hodnocení čtenářů)

Původní název:

So Real It Hurts

Obsah knihy:

" Tak skutečné, až to bolí je perfektní název pro tuto sbírku. Je to prohlášení o poslání. Několik krvácejících plátků přímo z řeznictví. Ukázka z obrovského archivu díla, kterým se budou za sto let nepochybně probírat vysokoškolští studenti, milovníci knih, filmoví historici, hudební fajnšmekři i přímí úchylové." --Anthony Bourdain, z úvodu.

Prostřednictvím osobních esejů a rozhovorů se punková hudebnice a kulturní ikona Lydia Lunch v této silné, nespoutané feministické sbírce drápe a hrabe do čtenářova svědomí. Lydia Lunch osciluje mezi provokativní oslavou vlastní vzdorovité povahy a téměř něžnými úvahami o oslabujících účincích chudoby, zneužívání a znečištění životního prostředí spolu s niternými fantaziemi o pomstě misogynním mužům a bez omluvy předkládá své výkony a odvažuje se čtenáře soudit, zatímco podrobně popisuje traumata a zkoušky, které z ní vytvořily legendární postavu, jíž se stala.

Mezi tyto kousavé osobní eseje vkládá Lunch promyšlené kulturní postřehy, které vyjadřují všeobecně sdílenou touhu zabránit nevyhnutelné kulturní amnézii a upevnit odkaz svých předchůdců a vrstevníků. Její rozhovor s Hubertem Selbym Jr. a profil Herberta Hunkeho, krátké neromantizované dějiny No Wave a konce šedesátých let a sžíravé zkoumání monetizace kontrakultury (díky, Vivienne Westwoodová! ), to vše slouží k posílení myšlenky, že ačkoli se může zdát, že už nejsou žádní hrdinové, ve skutečnosti jen hledáme hrdiny na špatných místech. Důstojné idoly minulosti byly zastíněny výnosnějšími historickými narativy, ale Lunch nás vyzývá, abychom pátrali hlouběji.

Kniha Tak opravdově to bolí vtáhne čtenáře do světa, který je zcela její - do světa, v němž se záviděníhodnou lehkostí vykonává pomstu na predátorech a uplatňuje téměř sexuální nadvládu nad autoritami, přičemž nikdy nedovolí těm, kdo mají moc, aby si ji příliš pevně drželi.