Esej vypráví příběh tří vídeňských artefaktů, počínaje němým filmem Die Stadt ohne Juden (1924), natočeným za první republiky, přes divadelní senzaci z přelomu století Die Klabriaspartie (1890) až po rok konání Světové výstavy 1873, na níž byla pořízena typová fotografie židovského obchodníka.
Artefakty lze chápat pouze v jejich specifickém místním kontextu, přesto jsou však vetknuty do evropských zkušenostních a myšlenkových souvislostí. Její zkoumání umožňuje nahlédnout do imaginárních světů židovství ve vídeňské moderně a odhaluje procesy autentizace a dekonstrukce.
Poskytuje tak filmový, divadelní a mediálně-historický pohled na otázky židovské moderny a dimenze stále konjunkturálního pojetí autenticity.