Smiths' Meat Is Murder (Maso je vražda)

Recenze čtenářů

Kniha je beletristickým popisem života teenagera v 80. letech, v němž se odráží emocionální a kulturní krajina, kterou formovalo album Meat Is Murder skupiny The Smiths. Ačkoli je kniha zábavná a pro fanoušky této éry snadno pochopitelná, jako přímé zkoumání samotného alba je nedostatečná, což vedlo ke smíšenému hodnocení ze strany čtenářů, kteří ji buď milovali, nebo nenáviděli.

Kniha je často popisována jako zábavná, vtipná a emotivní. Mnoho čtenářů se sžilo s prožitky hlavního hrdiny a v tématech dospívání nacházelo humor a dojemnost. Kniha je chválena za nostalgickou reflexi hudební scény osmdesátých let a za vykreslení teenagerovských úzkostí.

Značná část recenzentů byla zklamaná, že kniha neposkytuje hlubší vhled do alba „Meat Is Murder“, jak očekávali. Kritici si všimli povrchního spojení s kapelou The Smiths, někteří ji označili za samoúčelnou nebo špatně prodanou. Vyprávění se někdy zdálo nedokončené nebo postrádalo hloubku, takže někteří čtenáři byli s celkovým zážitkem nespokojeni.

(na základě 22 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Smiths' Meat Is Murder

Obsah knihy:

Katolická střední škola poblíž Bostonu v roce 1985. Doba sebevražd, ponižování v tělocvičně, kouření pro začátečníky, astmatických záchvatů a vznětlivých pubertálních záletů. Zamilovanosti do dívky (Allison), do kapely (The Smiths) a do alba Meat is Murder, které bylo tak syrové, tak živé a tak melodické, že jste se ho mohli držet jako záchranného člunu v bouři.

V této brilantní novele Joe Pernice vypráví příběh astmatického dítěte, které objevilo Meat is Murder.

Zde je krátký úryvek:

Jednoho rána, když jsem běžel kolem bronzové pamětní desky připomínající smrt jednoho studenta a jednoho motocyklisty a kravata mi vlála jako větrná korouhev, Ray sešlápl brzdový pedál svého Dodge, když se ke mně blížil. Provoz o rychlosti padesát kilometrů v hodině se za ním zastavil se skřípěním, téměř vražedným. Naklonil se a jedním plynulým pohybem stáhl okénko na straně spolujezdce. Vyhnul se formalitám, zatímco jsem žasl nad drzostí jeho jízdy, a když mi něco hodil, mrkl na mě a řekl: „Tady máš. Jdu se zabít. Přišlápl plyn a nechal za sebou překvapivě dobrý kus gumy na tak posrané auto. V příkopu, pocukrovaném pískem navátým během posledního zimního sněhu, jsem uviděl červeným plstěným inkoustem napsané na maskovací pásce přilepené na kouřově průhledné kazetě: Smiths: Maso.