Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha Denise Rileyové „The Words of Selves“ (Slova sebe sama) je oceňována pro svou vynikající prózu a pronikavé zkoumání jazyka a sebevyjádření. Zabývá se složitými filozofickými myšlenkami a zároveň si zachovává poetickou kvalitu. Přestože psaní může být náročné, úspěšně čerpá z bohaté intelektuální tradice a zkoumá identitu a roli ironie v sebepopisu.
Klady:Nádherná próza, pronikavá argumentace, prolínání poetického a teoretického psaní, hluboké zkoumání jazyka a identity, silná obhajoba ironie v sebepopisu, bohatý filozofický kontext.
Zápory:Může být náročné na čtení kvůli složitým odkazům, vyžaduje znalost filosofických tradic, některé momenty sebezpytu autora mohou působit přehnaně.
(na základě 2 hodnocení čtenářů)
Původní název:
The Words of Selves: Identification, Solidarity, Irony
Obsah knihy:
Marlene Dietrichová měla poslední větu ve filmu Orsona Wellese Dotek zla : Co záleží na tom, co říkáte o jiných lidech? Autor se nad touto otázkou zamýšlí: Co záleží na tom, co říkáte o sobě? Zamýšlí se nad tím, proč by mělo být tak těžké splnit požadavek být něčím-nebo-jiným tak, aby to znělo v uších vlastního subjektu. Rozhoduje se, že určité váhání a rozpaky při zabydlování mnoha kategorií osoby - včetně těch, které oslavuje to, co se někdy označuje jako politika identity - nemusí svědčit ani o psychické slabosti, ani o politické nepevnosti.
Ani identita, ani neidentita nemohou zcela přesvědčit. Pokud je však třeba toto nepohodlí, které je vlastní sebecharakterizaci, plně přiznat a zaregistrovat - jako něco, co je zároveň jazykové a afektivní -, lze ho také vesele tolerovat. S jazykem se zde nezachází jako se záludnou věcí, která své mluvčí svádí na scestí. Ačkoli je záležitost, kdy je člověk něčím nazýván a kdy je tímto pojmenováním stavěn do určité pozice, často nešťastnou záležitostí, ironie může nabídnout účinnou terapii. I když nejisté a těkavé kategorizace dělají potíže politice, kterou také utvářejí, sotva oslabují empatickou solidaritu, která je odlišná od identifikace. Slovní ironie sebeprezentace může být politicky užitečná. Zpochybňování přijaté dikce sebe sama nelze odmítat pouze jako luxus těch, kteří mají zajištěné pozice, ale naopak může směřovat ke koncepci konstruktivní neidentity.
Tato rozsáhlá úvaha o jazyce sebe sama v rámci současné sociální politiky se zabývá také lyrickým já a jazykovou emocionalitou, historickým statusem ironie a možnostmi neidentitární solidarity, která je bez obalu pozorná vůči afektu jazyka.
