Rtěnkový džihád: Vzpomínky na dospívání Íránce v Americe a Američana v Íránu

Recenze čtenářů

Kniha Azadeh Moaveniové „Lipstick Jihad“ (Džihád rtěnky) přináší osobní a hluboký popis jejích zkušeností jako Američanky íránského původu a její cesty zpět do Íránu. Memoáry nabízejí podrobný pohled na složitost identity, kultury a dopad islámské revoluce na život žen. Mnozí čtenáři oceňují živé vyprávění a vzdělávací hodnotu týkající se Íránu, někteří ji však kritizují za to, že je příliš zaměřená sama na sebe nebo že v některých oblastech postrádá hloubku.

⬤ Poutavý a živý styl psaní; Moaveni je chválena za schopnost vyprávět příběhy.
⬤ Poskytuje cenný pohled na íránskou kulturu a život po revoluci, zejména pro ženy.
⬤ Kniha je poučná a nabízí vhled do íránsko-americké identity.
⬤ Mnoho čtenářů shledává osobní vyprávění jako blízké a odrážející širší zkušenosti přistěhovalců.

⬤ Někteří čtenáři považují vyprávění za příliš sebestředné nebo nedostatečně hluboké, pokud jde o širší společenské otázky.
⬤ Kritici zmiňují, že se kniha může poněkud opakovat a místy postrádá podstatnou analýzu.
⬤ Někteří čtenáři mají pocit, že kniha zobrazuje úzkou perspektivu a opomíjí složitost íránské společnosti mimo autorovy osobní zkušenosti.
⬤ Někteří považují knihu za zastaralou, protože pojednává o událostech starých téměř dvacet let.

(na základě 85 hodnocení čtenářů)

Původní název:

Lipstick Jihad: A Memoir of Growing Up Iranian in America and American in Iran

Obsah knihy:

Co si Azadeh Moaveniová pamatuje, cítí se jako Američanka íránského původu v rozporu se svou spletitou identitou. Na americkém předměstí žila Azadeh ve dvou světech.

Doma byla dcerou íránské exilové komunity, servírovala čaj, lpěla na tradicích a snila o Teheránu. Venku byla kalifornskou dívkou, která cvičila jógu a poslouchala Madonnu. Po léta ignorovala napjatou situaci mezi svými dvěma kulturami.

Vysoká škola však střet mezi Íránem a Amerikou ještě umocnila a po jejím absolvování se jako novinářka přestěhovala do Íránu. Toto je příběh o jejím hledání identity mezi dvěma kulturami, které od sebe oddělila násilná historie.

Je to také příběh Íránu, neklidné země ztracené v soumraku revoluce. Moaveniho návrat do vlasti spadá do období bouřlivého reformního hnutí v zemi, kdy mladí lidé demonstrovali v ulicích a volali po ukončení islámského režimu. V těchto bouřlivých časech se snaží vybudovat si život v temné zemi, která se zcela liší od zářivého, šafránově a tyrkysově zbarveného Íránu jejích představ.

Když nás Moaveniová provádí drogovými undergroundovými večírky v Teheránu a nahlíží do hédonistických životů mladých lidí, kteří zoufale touží po změně, vykresluje vzácný portrét vzpurné nové generace Íránu. Krajina jejího Teheránu - lyžařské svahy, módní přehlídky, nákupní centra a kavárny - je zabydlena mladými lidmi, jejichž bujnost i zoufalství oživují současnou íránskou realitu.