Recenze čtenářů
Shrnutí:Kniha přináší řadu zasvěcených rozhovorů s hudebníkem Glennem Gouldem, které vedl Jonathan Cott, a přináší tak bohatý výklad Gouldových myšlenek, filozofie a humoru, což z ní činí povinnou četbu pro jeho fanoušky.
Klady:Kniha je stručná a přitom hutně naplněná Gouldovými filozofiemi a humorem a nabízí živý obraz jeho charakteru a uměleckého umění. Obsahuje inteligentní otázky a poutavé dialogy, které zpřístupňují Gouldovy jedinečné postřehy. Je považována za nezbytnou četbu pro obdivovatele jeho hudby.
Zápory:Někteří čtenáři mají pocit, že formát rozhovoru se může občas táhnout, zejména pokud se tazatel snaží udržet krok s Gouldovými složitými myšlenkami. Navíc těm, kteří neznají Gouldovo dílo, mohou některé odkazy připadat méně poutavé.
(na základě 8 hodnocení čtenářů)
Původní název:
Conversations with Glenn Gould
Obsah knihy:
Jeden z nejosobitějších a nejcharismatičtějších hudebníků dvacátého století, klavírista Glenn Gould (1932-1982), se hrbil u klavíru na dřevěné stoličce a s naprostou čistotou interpretoval Bacha, Beethovena a Mozarta ve zrychleném tempu. Gould, zvláštní génius a skutečný excentrik, byl proslulý nejen svým hudebním nadáním, ale také nevyzpytatelným chováním: během koncertů si často nahlas pobrukoval a vystupoval v nevyžehlených fracích, rukavicích bez prstů a kožichu.
V roce 1964, na vrcholu své kontroverzní kariéry, zcela opustil pódium a věnoval se nahrávání a psaní. Jonathan Cott, plodný spisovatel a básník, kterého Larry McMurtry chválil jako „ideálního tazatele“, byl jedním z mála lidí, kterým Gould poskytl rozhovor.
Cott s Gouldem hovořil v roce 1974 pro časopis Rolling Stone a přepisy rozhovorů publikoval ve dvou dlouhých článcích; po Gouldově smrti Cott tyto rozhovory shromáždil v knize Conversations with Glenn Gould (Rozhovory s Glennem Gouldem), kterou doplnil úvodem, výběrem fotografií, seznamem Gouldova nahraného repertoáru, filmografií a seznamem Gouldových pořadů v rozhlase a televizi. Brilantní rozhovor mezi čtyřma očima, v němž Gould hovoří mimo jiné o své nechuti k Mozartovým klavírním sonátám, o své zaujatosti pro skladatele, jako jsou Orlando Gibbons a Richard Strauss, a o svém obdivu k populární zpěvačce Petule Clarkové (a o své nechuti k Beatles), je mnohými, včetně samotného tématu, považován za nejlepší rozhovor, jaký kdy Gould poskytl, a za jeden z jeho nejpozoruhodnějších výkonů.
